Karel Kramář, osobnost, bez níž si není možné představit českou politiku konce 19. století a prvních třiceti let století dvacátého, první předseda vlády Československa po jeho vzniku v roce 1918, přichází na svět 27. prosince roku 1860 ve Vysokém nad Jizerou v rodině stavitele Petra Kramáře.
Otec chce i z Karla mít podnikatele, proto v roce 1892 kupuje od S. Hyblera jeho část tkalcovny v Libštátě a nechává ji na syna přepsat – od roku 1898 je pak tkalcovna již výhradním majetkem Karla Kramáře, o její provoz se ale starají jiní.
Karel Kramář posléze vystuduje práva, vedle toho se zajímá též o problematiku národního hospodářství a finanční vědy, ve vídeňských archívech studuje vnitřní státní život Rakouska před rokem 1749 a zabývá se otázkou vývoje státoprávního postavení českých zemí v Habsburské monarchii po bitvě na Bílé hoře.
Na konci osmdesátých let 19. století se Karel Kramář sbližuje s T. G. Masarykem viz Masaryk, T. G.) a J. Kaizlem, s nimiž se spojuje ve skupinu tzv. „realistů„, skupinu, která pak v následujících letech přinese do české politiky nové prvky.
V roce 1891 je Karel Kramář zvolen za mladočeskou stranu do vídeňského parlamentu – přibližně v této době pak začíná jeho postupný rozchod s Masarykem (, stejně jako jeho cesta mezi přední politiky českých zemí. Mladočeské straně pak Kramář zůstává, narozdíl od Masaryka, který vídeňský parlament v roce 1893 opouští, dlouhý čas věrný – usiluje přitom ale o její přeměnu a reorganizaci na moderní stranu české buržoazie.
V roce 1906 je Karel Kramář zvolen do mladočeského poslaneckého klubu ve vídeňském parlamentu – na jaře téhož roku se mu daří prosadit v mladočeské straně program pozitivní politiky, jenž je zamýšlen jako program koncentrace českých stran směřujících k větší účasti na moci ve státě. Co se týče politiky zahraniční, Kramář prosazuje program tzv. politického neoslavismu – tj. myšlenku slovanské vzájemnosti, je přitom výrazně orientován na Rusko.
Po vypuknutí první světové války se Karel Kramář zapojuje do protirakouské činnosti a jako nejvýznamnější představitel neoslavismu a prorusky orientované české buržoazie je v roce 1915 zatčen a v rozsáhlém soudním procesu v polovině roku 1916 odsouzen pro velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který je mu později změněn na doživotí.
V červenci roku 1917 je Kramář amnestován, jeho návrat do Libštátu je pak triumfální – v říjnu 1917 je znovu, společně s A. Rašínem (viz Rašín, Alois), postaven do čela mladočeské strany, která pak pod jeho vedením směřuje stále více doprava – v únoru roku 1918 pak dochází ke sloučení mladočeské strany se stranou státoprávně pokrokovou, stranou pokrokovou a stranou moravskou lidovou pokrokovou ve stranu nesoucí název Česká státoprávní demokracie (později je přejmenována na Národní demokracii). V březnu pak k této nové straně přistupují i staročeši.
Když je v červenci roku 1918 obnoven český Národní výbor, je Karel Kramář zvolen jeho předsedou – v čele této delegace pak Kramář odjíždí 25. října do Ženevy, kde probíhají jednání zástupců domácího a zahraničního protihabsburského odboje o podobě českého státu po skončení první světové války.
Kramář zde propaguje myšlenku českého království, nakonec ale musí ustoupit republikánské většině, která vidí budoucnost českých zemí v republice: Kramář je na konci jednání zvolen prvním ministerským předsedou nově vzniklé Československé republiky.
V této funkci Karel Kramář setrvává do obecních voleb v roce 1919, kdy je nahrazen představitelem vítězné strany sociálním demokratem V. Tusarem (viz Tusar, Vlastimil).
V čele národně demokratického strany, kterou orientuje pravicově a vede ji proti tzv. politické skupině „Hrad“, pak ovlivňuje Karel Kramář přímo i žluťáckou odborovou organizaci Národní sdružení, obnovené v roce 1921, pravicové seskupení politických a odborových činitelů, které není sice početně silné, ale má silnou pozici v ekonomickém a finančním životě mladé republiky.
V roce 1934 uzavírá národní demokracie dohodu s Národní ligou (J. Stříbrný {viz Stříbrný, Jiří}) a Národní frontou (dr. Mareš {viz Mareš, František}) a vytváří s nimi Národní sjednocení, politické seskupení, které ale není v parlamentním volbách roku 1935 příliš úspěšné.
Poslední roky Kramářova života znamenají jeho pozvolný ústup z jeho politických pozic – je nucen přihlížet rozkladu své strany, dostává se postupně na samý okraj českého politického života. Ocitá se i v tíživé osobní situaci – po jeho smrti, která přichází 26. května roku 1937, se ukáže, že jeho pozůstalost není s to pokrýt dluhy ve výši 21 miliónu Kč.
Karel Kramář, politik, který své síly odevzdal mladočeské a později národně demokratické straně a který dosahuje své nejvyšší politické mety v krátkodobé funkci československého předsedy vlády, zůstává zároveň politikem, jehož politická koncepce se ostře lišila od tehdejší dané politické, prvorepublikové, reality.