Životopisy online – osobnosti, celebrity

Viola Těšínská, celým jménem Viola Alžběta Těšínská, česká královna, manželka posledního přemyslovského krále na českém trůnu Václava III. (viz Václav III.), přichází na svět někdy kolem roku 1290 pravděpodobně v Těšíně jako dcera těšínského vévody Měška, příslušníka poboční slezské větve rodu Piastovců.

O Violině dětství a mládí není známo mnoho, stejně tak není známo, za jakých okolností dochází v roce 1305 k jejímu seznámení s Václavem III., tehdy novým českým a polským králem.

Ať již ale bylo pohnutkou k seznámení Václava a Violy cokoli, v roce 1305 uzavírají tito dva sňatek – jejich manželství ale netrvá dlouho, již následujícího roku, v srpnu, je Václav III. v Olomouci, během tažení do Polska, za dosud nevyjasněných okolností, zavražděn: touto vraždou pak vymírá český panovnický rod Přemyslovců po meči, neboť krátké manželství Violy a Václava nepřineslo žádného potomka, následníka trůnu (není divu, Viole je v době sňatku patnáct a Václavovi šestnáct…).

Po Václavově smrti žije mladá vdova v Praze, kde jí dělají společnost osmnáctiletá královna vdova Eliška Rejčka, šestnáctiletá princezna Anna a čtrnáctiletá princezna Eliška, dcery krále Václava II. (viz Václav II.) (obě princezny, jak Anna, tak Eliška se posléze stanou českými královnami).

Celých deset po smrti Václava III. zůstává Viola vdovou, teprve v roce 1316 se rozhodne uzavřít manželství s jedním z nejmocnějších českých šlechticů tehdejší doby, a to s Petrem z Rožmberka.

Podobně jako Violino manželství s Václavem III., nemá ani tento svazek dlouhého trvání – 21. září roku 1317 Viola Alžběta Těšínská umírá.

Svatava Polská, česká královna, třetí manželka českého a polského krále Vratislava II. Přemyslovce (viz Vratislav II.), přichází na svět někdy kolem roku 1050 jako dcera polského knížete Kazimíra I. a Dobroněgy, dcery velkokyjevského knížete Vladimíra I. – přitom po své prababičce, Doubravce, je spřízněna i rodem Přemyslovců.

O dětství a mládí Svatavy nevíme skoro nic – k jejímu sňatku s Vratislavem dochází pak někdy na přelomu let 1062–63, rok po úmrtí druhé královy ženy, Adléty Uherské.

Svatava vyvdává z předchozích Vratislavových sňatků čtyři děti, další čtyři, Bořivoje, Vladislava, Soběslava a Juditu, mu pak porodí sama.

Z dob manželství s Vratislavem II. jsou o Svatavě Polské zachovány pouze dvě určitější zprávy – první hovoří o tom, že Svatava podporuje nově zřízenou vyšehradskou kapitulu a druhá se pak týká její úlohy při korunovaci Vratislava II. českým králem (1085) – Svatava Polská se stává po Vratislavově boku první korunovanou českou královnou, když jí korunu na hlavu položí trevírský arcibiskup Egilbert.

Po Vratislavově smrti je o Svatavě Polské slyšet více – několikrát usmíří své dva nejmladší syny, Soběslava a Vladislava, podle Kosmovy (viz Kosmas) kroniky prý dokonce vedle bamberského biskupa sehrává rozhodující úlohu při posledním smíření obou bratrů v roce 1125. Oč v tomto posledním usmíření šlo? O nic jiného, než o český knížecí stolec, o to, že kníže Vladislav I., smrtelně nemocný, potvrdil jako svého nástupce svého švagra Otu II. a nikoliv svého bratra Soběslava – teprve osobní zásah královny matky, Svatavy Polské, jeho rozhodnutí změní a Vladislav I. pak určí za svého nástupce a poručníka svých dětí Soběslava.

Poté, co Soběslav I. na pražský knížecí stolec skutečně nastoupí, zažije Svatava Polská ještě jeho vítězství v bitvě u Chlumce a pak, půl roku nato, 1. září roku 1126, umírá.

Jitka ze Schweinfurtu (též Guta či Judita), česká kněžna a manželka českého knížete Břetislava I. (viz Břetislav I.), přichází na svět někdy před rokem 1003 jako dcera bavorského markraběte Jindřicha z rodu Babenberků.

V mládí je Jitka vychovávána v rodinném klášteře ve Schweinfurtu, odkud je pak Břetislavem v roce 1021 unesena do Čech – v roce 1029 se pak v Olomouci stává Břetislavovou manželkou.

Za svého života porodí Jitka ze Schweinfurtu svému muži pět synů – Spytihněva (viz Spytihněv II.), Vratislava (viz Vratislav II.), Konráda, Jaromíra a Otu.

Po smrti knížete Břetislav I. je pak Jitka vypuzena svým synem Spytihněvem (novým českým knížetem Spytihněvem II.) z Čech, zbytek života pak stráví ve vyhnanství v Uhrách, kde pak 2. srpna roku 1058 umírá – její ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě.

Svatá Ludmila je osobností spjatou s první fází pokřesťanštění Čech. Její otec Slavibor je knížetem kmene Pšovanů, sídlících převážně na levém břehu Labe.

Svatá Ludmila přichází na svět na Slaviborově opevněném dřevěném dvorci, který je centrem kmene Pšovanů a který stojí na soutoku Labe a Vltavy, obklopený již v desátém století městem Mělníkem.

Sňatkem Ludmily s knížetem českého kmene Bořivojem (viz Bořivoj I.) je pak zahájen sjednocovací proces jednotlivých kmenů na českém území v jeden celek. Přitom je možné, že kmen Pšovanů byl kmenem srbským.

Kníže Bořivoj a Ludmila nejsou v době svého sňatku ještě pokřtěni – zatímco jižní Morava, díky Cyrilu a Metodějovi, přišla do kontaktu s křesťanstvím do styku již koncem osmého století, české země ještě v době Ludmilině zůstávají pohanské.

Její křest, a křest Bořivojův, se datuje do sedmdesátých až devadesátých let devátého století – nejpravděpodobněji přijímají křest na Svatoplukově Velehradě někdy mezi lety 882–884 z rukou arcibiskupa Metoděje.

Historická úloha sv. Ludmily nastává, když 13. února roku 921 umírá ve věku 33 let její mlaší syn Vratislav I. (viz Vratislav I.), následník jejího staršího syna Spytihněva ( viz Spytihněv I.) (Bořivoj umírá 891, Spytihněv 915). Knížetem se pak stává syn Vratislava I. a Drahomíry (viz Drahomíra), sv. Václav (viz sv. Václav), v té době asi patnáctiletý – pro svůj nízký věk musí Václav až do své dospělosti přenechat vládu své matce, a regentce v jedné osobě, Drahomíře.

Již zmíněná historická úloha Ludmilina nejspíše spočívá v tom, že se snaží svého vnuka vychovávat v duchu křesťanských tradic a je též možné, že i ona se, stavíce se tak proti Drahomíře, snaží domoci se regentství. To ale Drahomíra, pocházející z kmene Stodoranů a toužící po moci, nehodlá připustit - nepohodlnou Ludmilu vykáže na její vdovské sídlo, hradisko Tetín (u Berouna), a v noci na 16. září roku 921 ji tady nechá svými sluhy, Tunnou a Commonem, zardousit závojem.

Nad místem Ludmilina hrobu pak nechává Drahomíra vystavět kostelík sv. Michala, prý ve snaze, aby případné zázraky nad Ludmiliným hrobem byly připsány tomuto světci.

Když se (snad) roku 924 Václav ujímá vlády, nechává Ludmilino tělo přenést do chrámu sv. Jiří (viz sv. Jiří) na Pražském hradě. K jeho pietnímu uložení dochází 10. listopadu 926 a od této chvíle je Ludmila považována za světici.

Po založení svatojiřského kláštera Ludmiliným pravnukem Boleslavem II. (viz Boleslav II. Pobožný) a pravnučkou Mladou pak úcta ke sv. Ludmile vzrůstá – když má být např. vysvěcen 3. října roku 1100 nově přestavěný kostel sv. Petra a abatyše Windelmuth předloží novému pražskému biskupu Heřmanovi mezi zamýšlenými oltářními ostatky také část Ludmilina závoje, pochybuje biskup o této relikvii a vykoná na ní zkoušku ohněm; očití svědci (mezi nimi Kosmas {viz Kosmas}) pak zaznamenají, že závoj ohni odolal a tím prokázal svatost jeho majitelky, sv. Ludmily.

Od počátku dvanáctého století tedy kult sv. Ludmily v Čechách zakotvuje. Za svatojiřské abatyše Kunhuty (1302–1321), nejstarší dcery krále Přemysla Otakara II. se ustálilo slavení svátku Ludmilina mučednictví na 16. září a uložení jejích ostatků na 10. listopad.

Emma, česká kněžna manželka českého knížete Boleslava II. Pobožného (viz Boleslav II. Pobožný), je jednou z nejzáhadnějších postav českých dějin – o jejím životě je toho známo velmi málo, neví se přesně nic ani o jejím datu narození ani o místě, odkud pochází.

Existují dvě teorie o jejím původu - první říká, že pochází z anglosaského prostředí, že je snad dokonce mladší sestrou manželky římského císaře Oty I., ta druhá pak jako jejího otce označuje burgundského krále Konráda – jako pravděpodobnější, a dnes nejpřijímanější, se jeví teorie druhá.

Emma je pravděpodobně až druhou manželkou Boleslavovou a matkou jeho mladších synů Václava, Jaromíra (viz Jaromír) a Oldřicha (viz Oldřich), matkou nejstaršího syna Boleslava II., Boleslava III. Ryšavého (viz Boleslav III. Ryšavý), nejspíše není – to by vysvětlovalo pozdější kruté chování Boleslava III. vůči mladším bratrům (Jaromíra nechá Boleslav III. vykastrovat a Oldřicha se chystá nechat, neúspěšně, zavraždit).

Po těchto krutostech, jež se udějí v roce 1001, tedy již po smrti manželově, je Emma se syny nucena odejít do exilu - odchází do Bavor, ke dvoru vévody Jindřicha. Tento exil je dnes často považován za důkaz Emmina burgundského původu – jako dcera burgundského krále Konráda by totiž byla sestrou Gisely, Jindřichovy matky…

Když se vévoda Jindřich stává králem Jindřichem II., osobně se Emminých synů Jaromíra a Oldřicha ujímá a v roce 1004 jim válečným tažením do českých zemí umožňuje návrat do rodné země a Jaromírovy pak nastoupení na český knížecí stolec.

Po záhadné Emmě se do dnešních časů zachovaly pouze dva přesvědčivé důkazy její existence  – prvním je denár, který Emma patrně razí na Mělníce a který nese na své lícní straně nápis „EMMA REGINA“(tedy královna Emma, nikoliv, jako je u tehdy vládnoucích Přemyslovců zvykem kněžna Emma), a druhým je pak výpravný, skvostně zhotovený tzv. Wolfenbüttelský kodex, jež nechává na své náklady zhotovit a na jehož titulní straně je vypodobněna – samotný kodex pak obsahuje nádherně ilustrovanou svatováclavskou legendu mantovského biskupa Gumpolda.

Rok vzniku kodexu, tedy nejspíše rok 1006, je pak obvykle považován i za rok Emminy smrti.