Životopisy online – osobnosti, celebrity

Přemysl Otakar II., markrabě moravský (od roku 1247) a král český v letech 1253–78 (korunován je v roce 1261), jeden z nejslavnějších českých panovníků vůbec, přichází na svět (snad) někdy v roce 1233 jako druhorozený syn českého krále Václava I.Jednookého (viz Václav I. Jednooký) a Kunhuty Štaufské.

Do dějin českých zemí se Přemysl Otakar II. poprvé výrazně zapisuje v roce 1247, kdy je částí českého panstva zvolen tzv. „mladším králem“, v letech 1248–49 pak Přemysl stojí v čele povstání proti otci – povstání je ale neúspěšné (v jeho průběhu je Přemysl Václavem i krátce vězněn na hradě Přimda) a končí Přemyslovou porážkou.

Po smíření otce a syna je Přemysl, po smrti Václavova prvorozeného syna Vladislava, jediný dědic přemyslovského trůnu, na počátku padesátých let 13. století vybrán rakouským panstvem na místo nového rakouského vévody (rakouské země jsou po vymření Babenberků bez panovníka) – volba samotná pak proběhne v roce 1251 a je pak stvrzena v roce 1252 politickým sňatkem Přemyslava s Markétou Babenberskou (která je v té době takřka padesátiletá), dědičkou babenberského panství.

Po celá padesátá léta pak Přemysl Otakar II. ale o babenberské dědictví bojuje s uherským králem Bélou IV. – několikaleté období válek pak končí v roce 1260 bitvou (pro Přemysla vítěznou) u Kressenbrunnu a následným smírem.

Ve stejném roce je rozvedeno i Přemyslovo bezdětné manželství s Markétou, novou Přemyslovou ženou se pak o rok později (1261) stává vnučka Bély IV. Kunhuta Uherská.

V roce 1261 je pak Přemysl Otakar II. slavnostně korunován českým králem.

Vláda Přemysla Otakara II. je obdobím velkolepého rozmachu přemyslovského panství - za jeho vlády jsou k českým zemím (a babenberským, tj. rakouským) připojena mnohá území: v roce 1261 získává Štýrsko, v roce 1266 připojuje ke svému panství Chebsko, v roce 1269 pak Korutany, Kraňsko a vindickou marku (jako dědictví sponheimské), v roce 1272 Přemysl získává aquilejský patriarchát, o rok později pak (pravděpodobně) i Sušicko.

V domácí politice Přemysl Otakar II. výrazně posiluje panovnickou moc na úkor šlechty, výrazně podporuje kolonizaci v pohraničních územích své říše a výstavbu nových měst (jsou založena mimo jiné města Klatovy, České Budějovice, Louny, Domažlice aj.), za Přemyslovy vlády dochází k prudkému rozvoji hospodářství. Přemysl Otakar II. též zřizuje zemský soud, při kterém jsou vedeny zemské desky.

Zpět k zahraničí – kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokouší rozšířit své panství i směrem severovýchodním – v letech 1254–55 a 1267–68 se účastní dvou křížových výprav do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí jako takovém ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). Za připomenutí stojí nicméně fakt, že při těchto svých výpravách Přemysl zakládá na březích Baltu hrad (později město) Královec (Königsburg).

Jeden z rozhodujících okamžiků Přemyslova života pak nastává v roce 1273, kdy je po smrti římskoněmeckého krále Richarda Cornwallského zvolen na říšský trůn Rudolf Habsburský – Přemysl Otakar II. tuto volbu neuzná (na říšský trůn aspiruje sám), tento krok pak postupně vede k jeho politické izolaci na mezinárodní scéně i doma.

Na počátku druhé poloviny sedmdesátých let 13. století proti Přemyslovi povstane šlechta v alpských zemích i v zemích českých (povstání v Čechách vedou Vítkovci), v roce 1276 je Přemysl Otakar II. Rudolfem Habsburským donucen vzdát se tzv. vídeňským mírem (26. listopadu 1276) alpských území a Chebska, v jeho moci pak zůstanou jen Čechy a Morava, které od Rudolfa přijme v léno. Zároveň je uzavřena svatební smlouva mezi Rudolfovými a Přemyslovými dětmi.

V roce 1278 se Přemysl, pokoušející se o obnovu své říše, střetává s Rudolfem Habsburským 26. srpna roku 1278 v bitvě na moravském poli – v této bitvě, která končí jeho porážkou, pak Přemysl Otakar II. umírá. Jeho ostatky jsou nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté jsou uloženy ve Znojmě. V roce 1296 jsou pak Přemyslovy ostatky přeneseny do Prahy, kde jsou nejprve uloženy v klášteře na Františku (od roku 1296), odkud jsou přeneseny do chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě (v roce 1373) – po Přemyslově smrti pak nastává v českých zemích krátké období bezvládí, kdy za jeho nezletilého syna Václava II. (viz Václav II.) vládne jeho poručník Ota V. Braniborský (tzv. období Braniborů v Čechách).

Přemysl Otakar II. byl za svého života dvakrát ženatý – poprvé s Markétou Babenberskou (toto manželství je bezdětné) a s Kunhutou Haličskou, s níž má čtyři děti: již zmíněného syna Václava, Kunhutu, Markétu a Anežku. Kromě toho má Přemysl Otakar II. tři nelegitimní potomky ze vztahu s Anežkou z Kuenringu – Mikuláše, Anežku a Elišku.

Václav III., český, polský a uherský král z rodu Přemyslovců, poslední Přemyslovec na českém královském trůnu, přichází na svět 6. října roku 1289 jako syn českého krále Václava II. (viz Václav II.) a Jitky (Guty) Habsburské.

Václavova vladařská kariéra začíná rokem 1301, rokem, kdy v Uhrách vymírá panovnický rod Arpádovců – uherská šlechta nabídne prázdný uherský trůn, přes nesouhlas papežské kurie, snoubenci poslední Arpádovny Kunhuty, dcery Ondřeje III. právě Václavu III. – ještě v roce 1301 je pak Václav III., dvanáctiletý, korunován jako Ladislav V. uherským králem.

Není jím ale dlouho – papežská kurie ve spojení s Habsburky zesiluje v následujících letech svůj tlak na českého krále Václava II. (jsou znepokojeni sílícím vlivem přemyslovské dynastie ve střední Evropě) a jeho prostřednictvím pak na jeho syna Václava III. – když s e pak od mladičkého uherského krále začne odklánět i uherská šlechta, musí Václav III. v roce 1304 Uhry opustit a vzdát se nároku na ně ve prospěch Karla Roberta I. z Anjou.

V českých zemích je Václav III. po smrti svého otce v roce 1305 uznán za českého krále, zároveň dědí i trůn polský.

Jako český král se pak Václav III. vydává do Polska, kde se zakročit proti povstání Vladislava Lokietka, který chce získat polskou královskou korunu – během příprav tažení je pak 4. srpna roku 1306 Václav III., poslední přemyslovský panovník na českém trůnu, zavražděn neznámým vrahem – tímto činem končí více než čtyři sta let trvající vláda Přemyslovců nad českými zeměmi.

Za svého života je Václav III. ženatý s Violou Těšínskou (viz Viola Těšínská) z polského rodu Piastovců, jejich manželství je bezdětné.

Bibliografie:

• Karel Mráz: Václav III. (1289–1306) – Poslední Přemyslovec na českém trůně (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Soběslav I., český kníže z rodu Přemyslovců (vládne v letech 1125–1140), přichází na svět jako syn prvního českého krále Vratislava II. (viz Vratislav II.) a Svatavy (viz Svatava Polská).

První určitější zmínky o Soběslavově životě se datují do roku 1107, kdy Soběslav I. odchází se svrženým českým knížetem Bořivojem II. do vyhnanství k polskému králi Boleslavovi III.

V roce 1110 dostává Soběslav I. do správy Žatecko, v roce 1113 se pak dostává do sporů se svým bratrem, českým knížetem, Vladislavem I. V roce 1115 se bratři usmíří a Soběslav dostává údělem Hradecko, později pak místo něj Brněnsko a Znojemsko.

V roce 1123 se Vladislav a Soběslav opět rozkmotří – Soběslav je poté zbaven všech svých údělů a je nucen uprchnout ze země, nejprve do Německa, později pak do Polska.

Když ale rok nato Vladislav na Zbečně těžce onemocní, vrací se Soběslav domů – prostřednictvím matky (Svatavy) se pak oba bratři opět usmíří a Vladislav pak prohlásí Soběslava svým nástupcem na českém knížecím trůnu.

Na ten pak Soběslav nastoupí v roce 1125 po Vladislavově smrti – záhy ale musí bojovat s Otou II. Černým, moravským údělníkem, jenž si dělá na český trůn nárok a jenž si na pomoc přizve vojska římského krále Lothara III.

Soběslav se ale odmítne trůnu vzdát a tak následujícího roku, roku 1126, vtrhnou Lotharova vojska do Čech – 18. února roku 1126 se pak odehraje legendární bitva u Chlumce, v níž je král Lothar III. na hlavu poražen a zajat a v níž mimo jiné umírá i Ota II. Černý.

Po svém vítězství se pak Soběslav I. setká se svým zajatcem Lotharem III. a přijímá od něj české země v léno. Pak je Lothar III. propuštěn – následují roky klidu, římskoněmecký král se do českých záležitostí mnoho příštích let nevměšuje.

V letech 1131–35 vede Soběslav I. válku s Polskem – příčinou této války, která je doprovázena značným pustošením, jsou spory o uherský trůn.

V domácí politice si Soběslav I. vede úspěšně – země je zvelebována po všech stránkách, Soběslav jí vtiskuje pevný řád, jsou opevňovány pohraniční hrady, velká pozornost je věnována vyšehradské kapitule.

V posledních letech života se Soběslav I. snaží zajistit český knížecí trůn svému synovi Vladislavovi – v roce 1138 si vyžádá od nového římského krále Konráda III. slib, že české země budou dány v léno po Soběslavově smrti jeho prvorozenému synovi. Slib však zůstane nenaplněn, české panstvo si po Soběslavově smrti zvolí za knížete jeho synovce, Vladislava II.

Za svého života je Soběslav I. ženat s Adleytou, dcerou Almuše Uherského, s níž má pět dětí – Vladislava, Soběslava (viz Soběslav II.), Oldřicha, Marii a Václava.

Soběslav I. umírá 14. února roku 1140 v Hostinném.

Václav II., český a polský král z rodu Přemyslovců, přichází na svět pravděpodobně 27. září roku 1271 jako syn českého krále Přemysla Otakara II. (viz Přemysl Otakar II.) a Kunhuty Haličské.

Václavovo dětství není šťastné – po otcově smrti je, společně se svojí matkou, Kunhutou, držen svým poručníkem, a tedy faktickým vládcem českých zemí, Otou Braniborským (Moravě vládne německý král Rudolf I. Habsburský) v letech 1278–1283 v internaci na hradě Bezdězu a Braniborsku: poté, co se Kunhutě podaří z Bezdězu v roce 1279 uprchnout, pak vyrůstá Václav sám – strádání a osamocenost těchto let se pak odrazí na Václavově dalším fyzickém i duševním životě.

V roce 1283 je Václav ze zajetí vykoupen českými stavy a vrací se (v květnu 1283) do Čech, kde pak ve stejném roce začíná panovat.

Zpočátku vládne Václav II. pod vlivem druha (a po jeho svolení pak manžela) své matky Záviše z Falkenštejna – Záviš má dominantní postavení u dvora až do konce osmdesátých let 13. století – po smrti Kunhuty, Václavovy matky, je ale, i díky intrikám skupiny pánů, seskupených kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic, Záviš v roce 1289 zajat a o rok později popraven.

V roce 1291 se Václav II. rozhodne k expanzi do Polska, kde získává rozsáhlá území (Opolsko, Krakovsko, Malopolsko) – těmito územními zisky se pak před Václavem II. otevírá možnost získání polské královské koruny.

Tu získává v polském Hvězdně v roce 1300 (jeho nárok je potvrzen sňatkem s Eliškou Rejčkou, dcerou Přemysla II. Polského, dědičkou polského trůnu, když je již předtím korunován v roce 1297 českým králem – od Rudolfa I. Habsburského pak získává potvrzení kurfiřtské hodnosti českým králům a funkci říšského arcičíšníka.

Když v roce 1301 vymře uherský královský rod Arpádovců, přijme Václav II., přes odpor papežské kurie svatoštěpánskou (tj. uherskou) korunu pro svého syna Václava III. (viz Václav III.) – čeští panovníci tak vládnou českým zemím, Polsku i Uhrám.

Kromě těchto územních zisků se Václav II. pokouší za své vlády ovládnout Míšeňsko, v roce 1291 pak připojí k českým zemím Chebsko, též ovládne značnou část Saska.

S nástupem papeže Benedikta XI. ale začínají narůstat tlaky na oslabení přemyslovské moci ve střední Evropě – tyto tlaky pak vyústí ve ztrátu uherské koruny v roce 1304, když je Václav II. donucen opustit Uhry, a v tažení římského krále Albrechta I. Habsburského do Čech – v roce 1305 jsou ale Albrechtova vojska vojsky českými, vedenými Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka poražena.

Brzy po tomto vítězství pak ale Václav II. onemocní tuberkulózou a ještě téhož roku umírá.

Stejně velkolepá jako jeho politika zahraniční je i Václavova politika domácí – po překonání hospodářské krize osmdesátých let 13. století, zaviněné předchozí vládou Oty Braniborského a katastrofální neúrodou v letech 1281–82, dochází k prudkému hospodářskému i společenskému rozvoji českých zemí – dokladem toho je např. i ražba jedné z nejhodnotnějších měn evropského středověku, pražského groše (od roku 1300).

Za vlády Václava II. je založen i klášter cisterciáků v Praze na Zbraslavi  – tento klášter je Václavem zamýšlen jako nové pohřebiště českých králů.

V době rozmachu těžby stříbra (především v Kutné Hoře) vydává Václav II. tzv. Horní zákoník, jeho pokus o kodifikaci právních zvyklostí v Čechách (tedy pokus o vznik zemského zákoníku) ani pokus o založení univerzity v Praze (ač sám neumí číst a psát, umění a vzdělání Václav II. mocně podporuje, má vytříbený umělecký vkus) nejsou úspěšné.

Za svého života je Václav II. dvakrát ženat – poprvé s Jitkou (Gutou) Habsburskou, dcerou Rudolfa Habsburského, s níž má deset dětí – Přemysla, Václava , Anežku, Annu, Elišku, Gutu, Jana, druhého Jana, Markétu a druhou Gutu. Druhou ženou Václava II. je pak Eliška Rejčka, s níž má dceru Anežku. Kromě těchto dětí má Václav II. i několik levobočků, z nichž jsou nejznámější Jan Volek, který je od roku 1310 kanovníkem vyšehradským a od roku 1334 biskupem olomouckým.

Jak již bylo zmíněno výše, Václav II. umírá nedlouho po svém vítězství nad Albrechtem II. Habsburským na tuberkulózu - stane se tak 21. června roku 1305 na Pražském hradě.

Vratislav II., Přemyslovec, druhorozený syn knížete Břetislava I. (viz Břetislav I.) a Jitky ze Schweinfurtu (viz Jitka ze Schweinfurtu), je prvním českým panovníkem, který je za své vlády korunován královskou korunou.

V mládí dostává Vratislav v úděl Olomoucko, kde pobývá též jeho matka Jitka – Olomoucku vládne od roku 1054 do roku 1056, kdy je nucen uprchnout před svým bratrem, knížetem Spytihněvem (viz Spytihněv II.), do Uher.

V roce 1058 je mu dovoleno se vrátit – Olomoucký úděl je mu vrácen zpět.

Když v roce 1061 Spytihněv předčasně umírá, nastupuje Vratislav na jeho knížecí místo a hned vzápětí obnovuje Spytihněvem zrušené moravské úděly a rozděluje je mezi své bratry Otu a Konráda.

O úděl se hlásí rovněž poslední z bratrů Jaromír, určený již v mládí otcem k církevní dráze. Vratislav jeho žádosti nevyhovuje a Jaromír odchází do Polska.

Roku 1063 zřizuje Vratislav II. vedle pražského biskupství biskupství olomoucké, jež má být oporou knížecí moci na Moravě. Rok nato, jako příznivec slovanské liturgie, pak povolává zpět na Sázavu Spytihněvem vyhnané slovanské řeholníky.

Když roku 1067 umírá pražský biskup Šebíř (Servus), rozhodne se jej Vratislav II. nahradit ne svým bratrem, Jaromírem, z jehož vlivu má strach, nýbrž svým kaplanem, Němcem Lancem. Proti tomuto rozhodnutí se ale vzbouří Vratislavovi bratří Konrád a Ota ( a s nimi i někteří čeští velmožové) a kníže musí své rozhodnutí změnit – biskupem pražským se pak stává již zmíněný Jaromír (Gerhart).

Vztahy obou přemyslovských bratrů, Vratislava a Jaromíra, jsou pak v dalších letech velmi napjaté, dochází mezi nimi k řadě konfliktů, Jaromír zejména protestuje proti vzniku olomouckého biskupství, které vzniklo odtržením pražské diecéze  – Vratislav II. jeho protestů vyhoví a olomoucké biskupství v roce 1085 zruší, aby ho opět o tři roky později, v roce 1088 obnovil. Jedním z důsledků Vratislavových a Jaromírových konfliktů a rozepří je pak i založení vyšehradské kapituly (někdy kolem 1070), která je svěřena k bezprostřední ochraně papežské kurii a je tedy vyčleněna z pravomoci biskupa, Jaromíra.

Co se týče zahraniční politiky, před rokem 1075 se Vratislav II. v době bojů o investituru sbližuje s císařem Jindřichem IV., kterému mnohokrát prokáže v bojích s papežem stejně jako s německými knížaty neocenitelné služby. Bližší okolnosti přátelství Vratislava a Jindřicha nejsou dnes známy, ale nelze je vysvětlovat pouze odkazem na lenní pouto knížete k císaři.

V roce 1086 císař Jindřich IV. knížete Vratislava II. za jeho služby a přátelství odmění – dne 15. června ozdobí Egilbert, arcibiskup mohučský, v kostele sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě Vratislava a jeho manželku korunami, přičemž královská hodnost není dědičná, je udělena pouze Vratislavovi. Od Jindřicha získává Vratislav též (dočasně) tituly markraběte saského východní marky (Lužice), Míšeňska a později markraběte bavorského východní marky (Rakous).

Současně s korunovací na českého krále je Vratislavu II. udělen i titul krále polského.

Korunovací Vratislava II. dochází v českých dějinách k významnému kroku – nastává postupné uvolňování vazeb českých panovníků na panovníky německé. Dokladem toho je i ten fakt, že za Vratislavovi vlády přestávají české země odvádět starý roční poplatek a místo něj je přijat závazek, že český panovník vypraví 300 jezdců při císařské římské korunovační jízdě.

Za svého života je Vratislav II. celkem třikrát ženat – jeho první manželkou je patrně Marie, která kolem roku 1056 umírá ve Spytihněvově žaláři, druhou pak Vratislavovou chotí je pak Adleyta, dcera uherského krále Ondřeje I. Po její smrti v roce 1062 se Vratislav ožení potřetí, tentokrát se Svatavou, dcerou krále Kazimiera Polského.

Se svými ženami má Vratislav devět dětí – s Adletou Břetislava (viz Břetislav II.), Vratislava, Juditu a Ludmilu a Boleslava a se Svatavou (viz Svatava Polská) Bořivoje, Vladislava, Soběslava (viz Soběslav I.) a Juditu. Čtyři z Vratislavových synů pak v budoucnu dosednou na český knížecí trůn, žádný z nich ale nezíská, tak jako jejich otec, královskou hodnost.

Roku 1091 český kníže a král Vratislav II. umírá, a to na následky zranění, která si způsobí při pádu z koně na lovu. Podle svého přání je pak pohřben na Vyšehradě, společně se svojí třetí manželkou.