Sám sebe popisoval jako Čecha moravské národnosti, ve světě je právem řazen mezi největší české literární pábitele Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Byl dobrodruhem, kterého lákaly dálky, zlatokopem, náčelníkem Eskymáků i nejvyšším soudcem na Nové Sibiři. Jan Eskymo Welzl.
Dnes si připomínáme výročí jeho smrti – zemřel v kanadském Dawsonu 18. září roku 1948, půl roku poté, co se v jeho rodné zemi chopila moci komunistická diktatura.
Byl vojákem, přístavním dělníkem, tulákem. A pak se vydal na sever
Jan Eskymo Welzl (také Jan Velzl či Arctic Bismarck), přezdívaný v dětství posměváčky Tvarohovej Hans, se narodil 15. srpna roku 1868 v moravském Zábřehu. Odtud se už jako mladík vydal do světa. Byl vojákem v polském Krakově, nuzákem v Hamburku, pak se vydal za oceán. Procestoval Spojené státy, Afriku, byl v Austrálii i Japonsku.
V roce 1893 se Jan Eskymo Welzl vydal na cestu, které na dlouhá desetiletí ovlivnila jeho život. Čtyři roky putoval Ruskem a Sibiří, až se dostal na Novosibiřské ostrovy, kde žil celých dlouhých třicet let. Během nich se setkal i s takovými velikány dobývání severu, jako byl R. Amundsen, slavný polárník.
Čapka podezírali, že si Jana Eskymo Welzla
Ve dvacátých letech 20. století se Eskymo Welzl na krátký čas vrátil do vlasti, kde podle jeho vyprávění vzniklo několik knih z pera Rudolfa Těsnohlídka a Bedřicha Golomka. Ta nejslavnější dostala jméno Třicet let na zlatém severu a předmluvu pro její zahraniční vydání napsal Karel Čapek. Ten byl jistý čas dokonce podezírán, že si postavu Jana Welzla vymyslel.
V roce 1928 slavného rodáka přijal i prezident ->Tomáš Garrigue Masaryk, pak už se kruh uzavřel a Eskymo Welzl se vrátil tam, kde mu bylo nejlépe – na sever. Tady pak 18. září 1948, v kanadském Dawsonu, zemřel.
Stal se inspirací (nejen) pro Cimrmana
Jan Eskymo Welzl. I dnes je inspirací – literární i lidskou. V Zábřehu stojí jeho socha (mimochodem, na podstavci nahradil jiného „velikána“ své doby J. V. Stalina), stal je předobrazem postavy Járy da Cimrmana, je po něm pojmenovaná planetka 15425.
Co závěrem? Snad jen Welzlovo slavné heslo: „Prondeš – prondeš. Neprondeš – neprondeš.“