Jiří Menzel. Je ročník 1938, jako dítě prožil okupaci a druhou světovou válku, jako filmař se neustále střetával s cenzory komunistické moci Československé doby před rokem 1938.
V listopadu si postěžoval na filmovém festivalu v indickém Goa, kde jeho novinka Donšajni otvírala celý festivalový program, že současná kinematografie je plytká a plná násilí. A že většina lidí neumí zacházet se svobodou. A že proto tedy podporuje cenzuru – on, umělec, který s cenzurou a zákazy vždy musel bojovat a jehož filmy končily v socialistickém Československu v trezoru.
Dnešní článek ale není ani o cenzuře, ani o osobnostních rysech Jiřího Menzela, který možná s nastupujícím podzimem života ztrácí nadhled a toleranci – řeč bude o Menzelově autobiografii Rozmarná léta, kterou v těchto dnech vydalo nakladatelství Slovart.
Autorem knihy Rozmarná léta je sám Jiří Menzel, který se nejprve vrací do dětství, kdy jej formovalo kulturní zázemí pražské měšťanské rodiny, pokračuje studiem na FAMU a okolnosti svého rozhodnutí pro film navzdory tomu, že jeho původní láskou bylo divadlo.
Poměrně obsáhlý prostor věnuje Jiří Menzel v knize svým nejslavnějším snímkům, jako byly Ostře sledované vlaky a Rozmarné léto v době filmové „nové vlny“. Za první z nich získal Jiří Menzel Oscara a stal se jedním z „mužů roku 1968″, a proto je popis následujícího období, dusných sedmdesátých let, bizarním příběhem o boji proti tuposti a neschopnosti nadřízených a stranicko-úřednického aparátu, o handlech a kompromisech. Své memoáry končí Jiří Menzel v roce 1988, rok před návratem demokracie v Československu.
Pořídit nebo nepořídit? Jako vánoční dárek pro čtenáře literárních biografií určitě.