Bylo chladné zářijové ráno roku 935 (podle některých pramenů 929), kdy českou krajinou zazněl výkřik, který otřásl celým národem. Svatý Václav, podle výzkumů poměrně vysoký muž blonďatých vlasů (viďte, dnešek jej vidí jinak), klidné povahy a hluboké víry, kterého vychovala k víře jeho babička, padl rukou svého vlastního bratra, Boleslava.
Přesněji, podle posledních teorií Boleslavův útok ještě částečně odvrátil, zabili jej až Boleslavovi pohůnci, když se snažil najít úkryt v kostele. Tato vražda nebyla jen osobní tragédií, ale historickým milníkem, který změnil osud celého českého národa.
Hlavní postavy svatováclavské tragédie?
Svatý Václav: Český kníže, symbol míru a křesťanských hodnot, byl milován prostým lidem a uznávaný církví. Jeho politika smíření a ochoty platit tribut německému králi Jindřichu Ptáčníkovi byla pro mnohé šlechtice nepochopitelná. Václav měl jasnou vizi: české země mohly prosperovat jen v míru, a to i za cenu kompromisu. Václav byl synem kněžny Drahomíry a vnukem Ludmily, která ho jako dítě uvedla do tajů křesťanské víry.
Boleslav I. Ukrutný: Václavův mladší bratr a jeho vrah. Již od mládí byl Boleslav považován za horkokrevného a ambiciózního. Jeho srdce planulo touhou po moci, a Václavova mírná politika se mu zdála slabá, až zbabělá. Boleslav chtěl Českému knížectví přinést sílu a nezávislost na Německé říši, ale k tomu bylo třeba odstranit svého bratra.
Kněžna Drahomíra: Matka obou bratrů, která sehrála důležitou roli v politických hrách na českém dvoře. Po smrti svého manžela, knížete Vratislava I., se Drahomíra snažila udržet vliv nad syny. Zatímco Ludmila, jejich babička, formovala Václava v duchu křesťanství, Drahomíra stála více na straně Boleslava a podporovala jeho politické ambice.
Svatá Ludmila: Václavova babička, která byla pro něj klíčovou duchovní oporou. Poté, co byla zavražděna na příkaz své snachy Drahomíry, Václav její odkaz dál ctil a šířil křesťanskou víru po celé zemi.
Co se dělo před zločinem?
Boleslav I. Ukrutný byl dlouhodobě nespokojený se svým postavením. Václavův vliv stále rostl, a to nejen mezi prostým lidem, ale i mezi duchovními, a kníže Boleslav se cítil odstrčený, a co hůř, přesvědčený, že Václavovo mírné vládnutí přivede české země do područí Německa. Společně se svými přívrženci zosnoval plán, jak svého bratra odstranit.
K osudnému dni, kdy tehdejším přemyslovským státem otřásla ohavná bratrovražda, došlo při oslavě svátku svatého Kosmy a Damiána v Boleslavově městě – Staré Boleslavi. Boleslav Václava pozval pod záminkou smíření a společné oslavy. Václav, důvěřivý a laskavý, netuše, co ho čeká, pozvání přijal. Noc byla plná oslav a vína a když skončila, nadcházející ráno mělo přinést krveprolití.
Vražda před branami kostela
Za úsvitu 28. září se pak kníže Václav vydal do místního kostela (kostela ve Staré Boleslavi), jak měl ostatně coby cnostný křesťan ve zvyku. Cestou ho však přepadli Boleslavovi muži – Hněvsa, Česta, Tista a Tira – čtyři spiklenci, kteří byli Boleslavovými blízkými důvěrníky. Strhla se krátká potyčka, během které sám kníže Boleslav osobně zasadil svému bratrovi první ránu mečem.
Raněný kníže se útoku statečně ubránil a vzal svému bratrovi meč, přičemž sám útok neopětoval, se snažil utéct do bezpečí kostela, ale byl dohnán před jeho dveřmi. Tam jej Boleslavovi muži dostihli, ubili a nakonec prokláli mečem. Nakonec svatý Václav padl mrtvý k zemi, zalit vlastní krví.
Důsledky a následné události
Václavova smrt byla pro tehdejší českou společnost otřesem. Tím, kdo otřesen nebyl, byl Boleslav, který získal přesně to, po čem toužil – moc. Ihned po vraždě se chopil vlády a stal se knížetem. Jeho vláda byla zpočátku plná krve a násilí, ale postupně upevnil svou pozici a zavedl expanzivní politiku, která vedla k rozkvětu českého státu. Vybudoval silnější armádu, rozšířil území a upevnil hospodářskou stabilitu. Jeho jméno Boleslav I. Ukrutný hovoří za vše.
Ale i přes své úspěchy zůstala Boleslavova duše poznamenána vraždou bratra. Z Václava se brzy po jeho smrti stal mučedník a jeho kult rychle rostl. Křesťanská církev i obyčejní lidé jej začali uctívat jako svatého a jeho legenda se šířila nejen v Čechách, ale i po celé Evropě. Už v roce 938 nechal kníže Boleslav ostatky svého bratra převézt do Prahy a umístil je do rotundy sv. Víta na Pražském hradě.
V roce 972 byl pak zavražděný kníže Václav oficiálně kanonizován a stal se patronem českého národa. Václavův duch zůstal přítomen v srdcích českého lidu, jako vzor míru, zbožnosti a spravedlnosti. Jeho život, i smrt, ovlivnily budoucnost českých zemí víc, než si kdo kdy mohl představit.
Vražda svatého Václava není jen příběhem bratrovraždy. Je to tragický moment, který ukazuje, jak hluboké mohou být lidské ambice a kolik bolesti mohou přinést – bratt nebratr. Václavův odkaz žije dál – stalo se prvním českým svatořečeným a jeho osoba stojí v centru české historie jako symbol národní jednoty a ochrany, a každý rok si Čechové připomínají jeho odkaz 28. září, kdy slaví Den české státnosti.