Když hledal Cormac McCarthy na začátku šedesátých let nakladatele pro svůj debut, oslovil Random House. Jednoduše prý proto, že „to bylo jediné nakladatelství, které znal a o kterém do té doby slyšel“. Možná to tak bylo (sám si myslím, že spíš ne a McCarthy si se svými životopisci hraje a tak trochu fabuluje), pravdou nicméně je, že si rukopis románu The Orchand Keeper našel cestu k Albertu Erskinovi, který v Random House redaktorsky spravoval dílo velikána americké literatury Williama Faulknera.
Strážce sadu vyšel, chvíli se prodával, pak čtenářsky zapadl. Stejně jako další McCarthyho knihy. Kritika McCarthyho hodnotila kladně, čtenáři si k němu cestu ale nenašli. Možná příliš otevřeného násilí, krve, obraz Ameriky, kterou Američané prostě nechtěli vidět – kdo by si chtěl o svých předcích číst jako o vrazích, kteří si brali zem, které jim nepatřila? Čtení o pionýrech, kteří posouvají výspu civilizace dál a dál, je mnohem příjemnější. Mnohem méně kontroverznější. Nebolí. Neotevírá oči.
Cormaca McCarthyho potkal osud mnoha literátů. Kritici a vykladači díla pochvalně mručeli, čtenářů měl ale pomálu. Jeho knihy se prodávaly, aby končily v domácích knihovničkách. Někde vzadu, zaprášené a zapomenuté. McCarthy dostával granty, literární ceny a psal. Ale McCarthy se nedal. Tušil, že jeho čas ještě přijde.
A přišel. V roce 1985 vydal McCarthy Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian, Or the Evening Redness in the West). V anketě New York Times o nejlepší americký román posledních 25 let se umístil na třetím místě. První byla Milovaná Toni Morrisonové, druhé Podsvětí Dona DeLilla.
Cesta k všeobecnému přijetí (ke čtenářskému úspěchu) byla pootevřena, i když zpočátku to Krvavý poledník opět neměl u čtenářů lehké. Ale přišel obrat. Američané byli pionýrských legend namlsáni, doba si žádala drsné pohledy do historie vlastního národa. I když… jsou vlastně Američané národ? S určitostí se dá říci pouze to, že by být chtěli. Krvavý poledník se během pár let stal nejproslulejším autorovým dílem. Když pak přišla na začátku devadesátých let McCarthyho hraniční trilogie (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině), bylo to definitivní potvrzení čtenářského přijetí díla „šíleného“ vykladače americké historie.
Krvavý poledník. A taky zvrácený.
Krvavý poledník byl mým prvním seznámením s tvorbou McCarthyho. Byla to sice náhoda, ale vybral jsem napoprvé to nejkrvavější, co jsem kdy o dobývání amerického Západu četl. Glatonův gang na texasko-mexických hranicích v letech 1849-1850, bezejmenný „kluk“, který nakonec také jako bezejmenný zemře. Obrovitý Soudce, který rád vraždí holýma rukama. Krvavé vyvražďování Indiánů a jejich ještě krvavější odplata. A také skvělá vyprávěcí technika, výrazný jazyk, parádní překlad, naturalismus až nadoraz. Krvavý poledník mě k McCarthymu přivedl. A já od něj už nikdy neodešel.
Další autorova díla? Už jen krátce. Znáte je i jako filmové adaptace. Cesta-kniha – silná a oceněna Pulitzerovou cenou (což z pohledu čtenáře nemusí samozřejmě znamenat nic víc, než se kdosi dobře vyspal a kdosi jiný ne). Cesta-film – nedoporučuji, ztráta času. Za zmínku stojí fakt, že hudbu k filmu napsal Nick Cave. Tahle země není pro starý – kniha je lepší, ale film, film určitě nepropásněte! Takhle ho třeba viděl František Fuka v roce 2008 (pro ty, kdo nechtějí klikat, dal filmu 100%. Stejná procenta dávám já knížce.). Režie bratří Coenů, čtyři Oscaři.
Další knihy už nebudu jmenovat, určitě si je dokážete najít sami. Přejdu k novince.
Strážce sadu. Novinku Cormaca McCarthyho vyjde 27. června 2012
(oficiální text nakladatele) Dospívající John Wesley Rattner se spřátelí s pašerákem alkoholu Marionem Sylderem. Dva mladíky však pojí i hlubší zákeřné tajemství, které zná jen stoický patriarcha Arthur Ownby – vytrvalý strážce mrtvého těla bezejmenného cizince. Nad dávnověkou říší hlubokých lesů, divokých zvířat a neklidných duchů se nepozorovaně vznáší smrtelná hrozba průmyslového pokroku a civilizace. Lze se jim vůbec vzepřít a nebýt přitom rozdrcen? Baladický bildungsroman v nejlepší faulknerovské tradici o pokoře, vzdoru, pomíjivosti a krásné snaze učinit své bytí skutečnějším.
McCarthy za příběh chlapce a pašeráka, kterého k chlapci váže poněkud problematický vztah (hodně problematický), za román, jeho děj se odehrává v uzavřené komunitě v meziválečné Tennessee, obdržel v roce vydání William Faulkner Foundation Award.
Strážce sadu vydává 27. června 2012 Argo v překladu Jiřího Hrubého. Pro autorovi fanoušky nezbytnost, pro ostatní čtenáře – taky. Já si určitě Strážce sadu ujít nenechám.
Ještě místo závěru. Z díla McCarthyho zbývá česky po Strážci sadu vydat už jen autobiograficky laděný experiment Suttree. Vyjde patrně letos nebo v příštím roce. Jak jinak, v nakladatelství Argo.
Knihu Strážce sadu doporučuje Marcel Kupka.