Aristotelés: Životopis učence

Aristotelés ze Stageiry, řecký filozof,  žák (a později odpůrce) Platónův, jeden z nejvýznamnějších myslitelů v dějinách filozofie, přichází na svět v roce 384 př. n. l. ve Stageiře v Thrákii (v dnešním severním Řecku) v rodině lékaře.

Jeho životopis? Jako mladík odchází Aristotelés ze Stageiry do Athén, kde je pak dvacet let žákem Platónovy Akademie. Je přitom pravděpodobné, že již tehdy mezi téměř šedesátiletým Platónem a jeho o více než čtyřicet let mladším žákem vyvstávají určité názorové neshody, a to především v otázce Platónovy teorie idejí.

Po Platónově smrti žije Aristoteles nějaký čas v Malé Asii na dvoře svého někdejšího spolužáka a žení se s jeho adoptivní dcerou. Roku 343 př. n. l. je pak Aristoteles povolán ke královskému dvoru Filipa Makedonského, násilného sjednotitele Řecka, kde má za úkol vychovávat Filipova syna Alexandra, budoucího krále a dobyvatele Alexandra III. Velikého (viz Alexandr III. Makedonský (Veliký).

Poté, co se Alexandr ujímá vlády nad Makedonií, se Aristoteles někdy kolem roku 335 př. n. l. vrací do Athén, kde otevírá svoji vlastní filosofickou školu, zvanou Lykeion (Lyceum).

V Athénách se Aristotelés věnuje rozsáhlé pedagogické a badatelské činnosti – přitom je finančně nezávislý, kromě vlastního nemalého majetku má pravděpodobně k dispozici i rozsáhlé prostředky, které dostává od Alexandra Velikého. Aristotelés zakládá velkou soukromou knihovnu a přírodovědnou sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého světa – Alexandr prý svým zahradníkům, lovcům a rybářům přikáže, aby Aristotelovi zaslali vzorky všech u nich se vyskytujících druhů rostlin a živočichů. Aristoteles též v Athénách pořizuje za účelem srovnání sbírku všech v jeho době známých státních ústav (celkem jich sbírka nakonec obsahuje 158).

Ke konci dvanáctého roku vedení svého Lykeionu se Aristotelés ocitá v nesnázích – jednak se pokazí jeho do té doby dobrý vztah s Alexandrem Velikým, a jednak je na něj aténskými spoluobčany stále více, jak na přítele Alexandra a zastánce makedonské politiky, která Athény připravila o svobodu, nahlíženo jako na nepřítele Athén. Po náhlé Alexandrově smrti pak zatím skrytá nenávist Athéňanů propuká navenek – Aristotelés je podobně jako před ním Sókratés (viz Sókratés) obžalován z bezbožnosti, hrozícímu rozsudku smrti ale unikne útěkem do Chalkidy – tady pak, jen několik měsíců po svém odchodu z Athén, v roce 322 př. n. l., Aristotelés ze Stageiry umírá.

Co se týče Aristotelova díla – jedním slovem je obrovské, již učenci starověku znají několik stovek Aristotelových spisů. Přitom Aristoteles má přednášky nejen pro úzký kruh svých posluchačů, je autorem i populárněji, lidověji, zaměřených přednášek pro širší masy.

Z prvních Aristotelových spisů, stavěných ve starověku po bok Platónových dialogů, se nezachoval do dnešních časů žádný. Z dalších, odborných, spisů se zachovala pouze část, nicméně tak rozsáhlá a mnohostranná, že podává představu o šíři a velikosti celého Aristotelova díla.

Seřazení dochovaných Aristotelových dochovaných spisů podle doby vzniku, chronologicky, není možné – obecně přijímané je proto jejich dělení do skupin podle jejich zaměření a obsahu. Zde je krátký nástin těchto skupin:

I. Spisy o logice, tj. „Organon“ neboli „nástroj“ ke správnému, filosofickému uvažování, myšlení.

II. Spisy přírodovědné, kde jsou známy spisy „Fysika“ (osm knih), „O nebi“, „O vzniku a zániku“, „Meteorologie“. O živých bytostech pak Aristotelés pojednává ve spisech „O duši“ (tento spis je prvním soustavným výkladem v dějinách filozofie), „O zkoumání živočichů“ (zde Aristotelés předkládá popis a klasifikaci více než 500 živočišných druhů, čímž pokládá základy budoucí zoologie), „O částech živočichů“, „O chůzi živočichů“ a „O vzniku živočichů“.

III. Spisy metafyzické – pod tímto názvem je uspořádán soubor čtrnácti Aristotelových spisů pojednávajících o obecných příčinách věcí, soubor nazvaný „Metafysika“. Proč jsou to spisy metafyzické? Protože jejich antický vydavatel, Androníkos Rhodský, je zařadil po spisech přírodovědných, tedy spisech o věcech fyzických, řecky: meta ta fysika… Jak prosté…

Posléze, v pozdní antice, je toto, původně jen čistě formální, pojmenování této skupiny Aristotelových spisů, pojato jako termín pro vše „co přesahuje přírodu (fysis)“ a od té doby se metafysikou rozumí filosofická disciplína, která se snaží poznat nikoliv jednotlivé věci, nýbrž věci co do jejich bytí, tedy „jsoucno jakožto jsoucno“.

Ve svých ontologických úvahách „Metafysiky“ se věnuje Aristotelés především tzv. první filozofii – podle něj má každá konkrétní věc a bytost dvě základní stránky, a to tzv. tvar (eidos, morfé), tedy princip její určitosti a vymezenosti, a tzv. látku (hýlé), tedy princip její proměnlivosti, tj. možnost nabývat jiných vlastností i měnit se v něco druhově jiného.

Druhou významnou dvojicí termínů Aristotelovy „Metafysiky“ jsou skutečnost (energeia) a možnost (dynamis), pomocí jichž vysvětluje pohyb jako přechod věci z možnosti do skutečnosti. Svět je přitom podle Aristotela věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost (tzv. prvotní nehybný hybatel).

IV. Spisy etické neboli tzv. „Deset knih Etiky Nikomachovy“, soubor spisů nazvaný podle Aristotelova syna Nikomacha, který je po smrti otce vydává. Ve svých etických spisech Aristotelés pokládá štěstí za cíl lidského života a rozlišuje tři způsoby žití – život podle něj může být rozkošnický, politický a teoretický, kterého si cení nejvíce.

V. Spisy politické, zahrnující osm knih – spis „Politika“ (zde Aristotelés podrobuje zkoumání stát a společenské zřízení, podle počtu vládců dělí státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii – nesprávnými protějšky těchto tří jsou pak tyranie, oligarchie a neústavní demokracie).

VI. Spisy o literatuře a rétorice, zahrnující tři knihy o řečnictví a jednu o básnictví, spisy jsou vydány pod názvy „Rétorika“ a „Poetika“.

Aristotelés svojí filosofickou a vědeckou prací shromáždí nepřeberné množství faktů, které předběžně uspořádá – a celá následující staletí z těchto faktů žije a čerpá evropská věda a filozofie a chápe je jako neomylné; Aristotelovy spisy přeložené do syrštiny, arabštiny, hebrejštiny a posléze i latiny, jsou takřka po celý středověk chápány jako jediná možná vědecká pravda.

Dnes na Aristotelem sesbíraná fakta pohlížíme již značně kriticky, neznamená to však, že by byla nějak snížena jejich duchovní hodnota – i dnes patří Aristotelův myslitelský odkaz k hlavním zdrojům a vodítkům filosofického myšlení.