Kosmas, kronikář českých zemí a kanovník svatovítské kapituly, přichází na svět někdy kolem roku 1045 patrně v rodině duchovního – jeho osobní život je nám pak zahalen tajemstvím, nevíme o Kosmově životě nic více, než nám o sobě prozradí ve svém díle.
Jisté ale je, že základní vzdělání získává kronikář Kosmas na pražské katedrální škole a že poté studuje v Lutychu (jenž je v té době proslulý nejlepšími školami na území římsko-německé říše) a nejspíše i na dalších západoevropských školách. Někdy kolem roku 1082 se pak Kosmas vrací do českých zemí a zaujímá místo mezi duchovenstvem pražského katedrálního chrámu – není ale známo, zda hned jako kanovník svatovítské kapituly.
V letech 1091-1092 Kosmas navštěvuje v doprovodu nově zvolených biskupů, pražského a olomouckého, na jejích cestě za investiturou Mantovu a na jejich cestě za biskupským svěcením též roku 1094 Mohuč.
Někdy v těchto letech se Kosmas též žení (v té době to není u duchovního nic výjimečného) s Božetěchou, s níž pak má syna Jindřicha – předpokládá se, že jde o téhož Jindřicha, jenž se později stává děkanem a poté proboštem svatovítské kapituly (viz sv. Vít).
Na konci 11. století, v roce 1099, získává Kosmas v Ostřihomi kněžské svěcení.
Kdy se Kosmas stává děkanem svatovítské kapituly, není též přesně známo, ale snad již v roce 1110 je z tohoto titulu vyslán do Olomouce, aby tam proti olomouckému knížeti Otovi hájil kapitulní zájmy. S určitostí je Kosmas děkanem kapituly kolem roku 1120, alespoň lze-li věřit jeho kronice, respektive předmluvě její druhé knihy, kde to o sobě tvrdí).
Nejslavnějším, a také jediným dodnes známým, Kosmovým dílem je jeho latinsky psaná „Kronika česká“ (Chronica boëmorum) – Kosmas ji píše někdy v letech 1119-1125.
„Kronika česká“ je zachována v patnácti rukopisech, které vznikají ve 12. až 16. století ( tři z nejstarších rukopisů jsou zničeny za válečných událostí v 19. a 20. století). Je rozdělena do tří knih – první sahá od bájného, mýtického pravěku do nastolení vlády Břetislava I. (viz Břetislav I.) a smrti knížete Jaromíra (viz Jaromír), tedy do roku 1038, druhá ze zabývá obdobím do nastolení vlády knížete Břetislava II., tj. do roku 1092, třetí pak popisuje období do smrti knížete Vladislava I. a počátku vlády jeho bratra, knížete Soběslava (viz Soběslav I.), tedy do roku 1125, roku, jenž je pak i rokem Kosmovy smrti.
Jednotlivé knihy „Kroniky české“ otevírá Kosmas předmluvou – první kniha je uvedena věnovací předmluvou k mistru Gervaisovi (patrně jde o představeného svatovítské katedrální školy), druhá je otevřena věnovací předmluvou k břevnovskému opatu Klimentovi a třetí se svojí předmluvou (věnovanou mělnickému proboštu Šebířovi) obrací na čtenáře s úvahou o tom, jak je nelehké věnovat se historickému spisování o současnících.
Odkud Kosmas při své tvorbě čerpá? Z mnoha pramenů, z nichž některé, například „Epilogus Moraviae et Bohemiae“ či „Privilegium Moravensis ecclesiase“, přímo cituje. Mezi prameny, které jím přímo citovány nejsou je pak i Kosmův vzor, a to Regino z Prümu (zemřel roku 915), autor díla „Kronika“ (Chronica), kde je popsána historie světa od narození Ježíše Krista až po rok 906, a zejména mnohé domácí anály, které mu slouží jako letopisná osnova.
Obeznámen je Kosmas při své tvorbě též s václavskou (viz sv. Václav) a vojtěchovskou legendistikou, též vychází, při popisech dějů své doby, z vlastních zážitků a pozorování a z informací hodnověrných svědků.
Kosmova kronika je určena jeho současníkům, a to nejen proto, aby jim usnadnila orientaci v minulosti – Kosmas ji patrně (v době tvrdých dynastických bojů po roce 1100) píše i proto, aby jejím prostřednictvím zapůsobil ve prospěch obnovení vnitřní jednoty českých zemí, jednoty, která je podle něj předpokladem nezávislého, suverénního postavení země i navenek. Záruku této jednoty a nezávislosti pak Kosmas vidí v silném, legitimním knížeti, jenž dbá názorů zkušených rádců z řad velmožů a jenž je schopen udržovat mír v zemi a hájit ji před útoky zvenčí – na činy a osudy českých knížat pak ve své kronice zaměřuje svoji pozornost jako zpravodaj a zejména jako výtečný vypravěč.
Pro svoji hodnotu ideovou, zpravodajskou i literární je Kosmova „Kronika česká“ pak oceňována již od doby svého vzniku, posléze je hojně opisována a vyvolává pokusy o napodobení – ještě ve 12. století tak vznikají její dvě přímá pokračování v díle dvou neznámých autorů, tzv. Kanovníka vyšehradského a tzv. Mnicha sázavského.
Kronikář Kosmas umírá 21.10.1125.