Mahávíra (?549 př. n. l. – 468 př. n. l.): Putující asketa

[adsenseyu1]

Džina Vardhamána Mahávíra (Mahávíra=“Velký hrdina“), zakladatel džinismu, heterodoxního indického nábožensko-filosofického systému, stojícího společně s buddhismem v opozici proti v té době stále převládajícímu bráhmanismu (odmítá jeho krvavé zvířecí oběti) a později proti hinduismu (odmítá jeho dělení společnosti na kasty), přichází na svět jako příslušník aristokratického rodu.

Mahávírovi rodiče patří k sektě, která znovuzrození pokládá za prokletí a sebevraždu nejen za dovolený, nýbrž dokonce za záslužný čin. Svůj život posléze oba dva skonči dobrovolným vyhladověním.

Pod vlivem této události se Mahávíra ve svých osmadvaceti letech vzdává pohodlného života a odchází z domova, aby se oddal askezi a meditaci vedoucí k duchovnímu probuzení – stává se z něj poutník, putující Indií, poutník, který naváže na již existující tradici ztělesněnou v posloupnosti 24 učitelů, jejichž nauky znovu objeví pro svět a reformuje je v džinistický nábožensko-filosofický systém, poutník, který během dvaasedmdesáti let svého života založí náboženské hnutí, obec mnichů, mnišek a laiků (sangha), jež v okamžiku jeho smrti bude čítat na čtrnáct tisíc přívrženců, kteří věří, že Mahávíra je jedním z četných džinů (džin=“vykupitel“), kteří se v pravidelných intervalech zjevují na Zemi.

Písemné záznamy Mahávírovy nauky z doby jeho života neexistují, k dispozici jsou materiály sepsané takřka až tisíc let po jeho smrti (kanonické texty zvané agámy), kdy jsou již jeho stoupenci (džinisté) rozděleni v několika sektách, z nichž stoupenci té nejpočetnější, „bíle odění“ (švétámbarové), nosí bílá roucha, zatímco „vzduchem odění“ (digambarové) chodí nazí – základní rysy učení těchto sekt, učení, pocházejícího prý přímo od Máhavíry, jsou ale shodné: džinisté tvrdí, že svět se od věčnosti skládá z oživené individuální duše (džíva) a neoduševnělé hmoty (adžíva).

V džívách je vloha k vševědoucnosti, mravní dokonalosti a věčné blaženosti. Džívy však nemohou tuto vlohu uplatnit, protože jsou od samého počátku své existence prosáklé, nakažené materiálními látkami. S každou činností totiž podle Mahávíry vniká do duše hmota a tak se dokonalé a nesmrtelné džívy stávají smrtelnými bytostmi, obtíženými hmotným tělem.

Mahávíra a džinisté nabízejí těmto smrtelným bytostem spásu – spasení džívy z těla je možné, odstraní-li se z něj látka, jež do ní pronikla a zabrání-li se vnikání látky nové. Cesta pak vede přes přísné asketické pokání, jímž je tato nežádoucí látka vylučována, a přísně cnostný život, kterým se zamezuje pronikání nových látkových poskvrnění.

Džina, tedy přívrženec džinismu, se tedy řídit mnoha pravidly – nesmí zalhat, nesmí brát nic, co není dáváno, musí se zříci světské rozkoše a zejména, zejména nesmí zabít nic živého (ahinsa), což je naprostý opak tehdy běžných krvavých obětí při bráhmanských rituálech. Džina nesmí obětovat ani zabít žádné zvíře, pije přecezenou vodu, aby z ní odstranil drobné živočichy, nosí závoj, aby nevdechoval hmyz, zametá půdu před sebou, aby nezašlápl nějakou živou bytost…

Džina Mahávíra umírá v roce 468 př. n. l. dobrovolnou smrtí hladem, jeho hnutí přežívá v Indii dodnes a má, ač by se podle počtu přívrženců (asi 3 miliony osob) mohlo zdát, že jde o málo významnou sektu), velký vliv na současnou indickou společnost.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *