Tomáš Akvinský, italský teolog a filozof, žák sv. Alberta Velikého (viz sv. Albert Veliký), jeden z nejvýznamnějších myslitelů historie, tvůrce nejrozsáhlejšího naukového systému středověku, přichází na svět v roce 1225 (podle některých pramenů v roce 1226) v Itálii na zámku Roccasecca u Aquina jako syn hraběte Landulfa z Aquina, příbuzného hohenstaufské císařské rodiny.
Jako pětiletý chlapec je Tomáš dán na vychování do benediktinského kláštera v Monte Cassino (tento klášter byl založený samotným sv. Benediktem), ještě jako chlapec pak Tomáš studuje na univerzitě v Neapoli svobodná umění. V sedmnácti letech vstupuje Tomáš do dominikánského řádu, který jej pak v roce 1243 vyšle do Paříže, kde se má Tomáš dál duchovně vzdělávat – na cestě ale Tomáše zajmou vlastní bratři, kteří nesouhlasí s jeho přáním stát se duchovním, a odvezou ho na rodný zámek.
Tomáš je ale rozhodnut stát se duchovním – z Roccaseccy brzy uprchne a odchází do Paříže, kde se jeho učitelem stává Albert Veliký, kterého pak Tomáš bude jako autoritu ctít po celý svůj život.
Po tříletém studiu v Paříži odchází pak Tomáš se svým učitelem do Kolína nad Rýnem, kde pak pod jeho vedením studuje další čtyři roky – v roce 1252 se pak Tomáš vrací do Paříže, kde zahajuje svoji akademickou činnost: vyučuje teologii.
Poté pobývá Tomáš nějaký čas v rodné Itálii (mimo jiné je teologem papežského dvora v Orvietu), kde se setkává s dominikánem Vilémem z Moerbeke, jenž z řečtiny do latiny překládá řadu Aristotelových (viz Aristoteles ze Stageiry) děl: s těmito překlady se pak Tomáš zevrubně seznamuje, přičemž do Aristotelova díla proniká mnohem hlouběji než jeho učitel Albert, opírající se při svém studiu Aristotela o překlady z arabštiny.
Vrchol Tomášovy vědecké dráhy pak přichází za jeho druhého pařížského pobytu v letech 1269-72 – Tomáš se stává nejoslavovanějším učitelem teologie, ke všem sporným teologickým otázkách je vyžadováno jeho mínění, mnohé spory pak řeší rozhodujícím způsobem.
Po svém druhém pařížském pobytu je Tomáš dominikánským řádem vyslán do Neapole, kde má založit řádovou univerzitu. Z Neapole jej pak papež povolá k účasti na lyonském koncilu (1274), během cesty ale Tomáš Akvinský v klášteře Fossa Nova, ležícím mezi Neapolí a Římem nedaleko Priverna umírá.
Literární dílo Tomáše Akvinského je dílem velice rozsáhlým – již jeho první souborné vydání z konce 16. století má sedmnáct velkých svazků, francouzské vydání z konce století devatenáctého jich má pak již třicet čtyři.
Toto rozsáhlé dílo lze rozdělit do několika skupin:
1) Komentáře k Aristotelovi – sem patří celkem dvanáct děl, vysvětlujících Aristotelovy spisy. Od komentářů Alberta Velikého se komentáře Tomášovy přitom liší zejména v tom, že Tomáš důsledně odděluje Aristotelův text od vlastních poznámek a dodatků.
2) Menší filosofické spisy – z těchto spisů je významný především spis „O jednotě intelektu proti averroistům“, v němž Tomáš úspěšně polemizuje s duchovním hnutím averroistů (hlavním představitelem je Siger Brabantský), pro které je způsob, jak Aristotelovy spisy vyložil arabský učenec Averroes natolik určující, že jeho učení schvalují i tehdy, odporuje-li křesťanskému dogmatu – díky Tomášovi je nakonec averroistické učení církví završeno.
3) Souhrnné teologické výklady – do této skupiny patří Tomášova dvě nejdůležitější díla, a to „Suma teologická“ (Tomáš ji píše v letech 1266-73 a sám ji za svého života nedokončí, to učiní po jeho smrti až jeden z jeho žáků) a komentář ke knihám sentencí Petra Lombardského.
4) Questiones – sem jsou řazeny literární zápisy teologických disputací (polemik), konaných na univerzitách.
5) Menší spisy ke křesťanské dogmatice.
6) Apolegetická díla – sem patří Tomášova díla, sloužící k obraně křesťanské víry, nejvýznamnější je „Suma proti pohanům“ (zvaná též „Filosofická suma“), sepsaná v letech 1259-64 a namířená především vůči Arabům. Dále se do této skupiny řadí díla „O zdůvodnění víry proti Saracénům, Řekům a Arménům“ a „Proti omylům Řeků“.
7) Spisy o řádu a řádových pravidlech.
8) Exegetické spisy k výkladu Písma svatého.
Tomáš Akvinský svým dílem dovršuje úsilí scholastické filozofie o racionální osvojení víry prostřednictvím Aristotelovy filozofie – filozofie, zkoumající svět, má víře sloužit, mezi věděním a vírou pak není žádný rozdíl – poznání víry se proto může rozvíjet v souvislosti s přirozeným poznáním (některé teologické pravdy přitom stojí nad rozumovým poznáním, např. učení o Trojici, stvoření, vykoupení, zmrtvýchvstání…).
Tomáš Akvinský umírá 7. března roku 1274, po jeho smrti se jeho učení stává oficiální filosofií dominikánského řádu, nicméně brzy některé části jeho učení zakázány (na pařížské univerzitě v roce 1277) a jeho stoupenci jsou pronásledováni.
Na počátku 14. století se pak Tomášovo učení (tomismus) začíná opět šířit po celé Evropě a v roce 1322 je Tomáš Akvinský papežem Janem XII. svatořečen. v roce 1879 je pak tomismus povýšen na oficiální filozofii katolické církve, v podobě novotomismu je pak určujícím myšlenkovým směrem v katolické církvi dodnes.