Titus Livius (59 př. n. l.- 17 n. l.): Největší z římských historiků

[adsenseyu1]

Titus Livius, římský historik a jeden z největších prozaiků doby Augustovy, přichází na svět roku 59 před n. l. v Patavii (dnešní Padova). O jeho životě toho není mnoho známo, jisté ale je, že pochází z bohatší municipální rodiny a že ve svém rodišti získává výtečné rétorické a filosofické vzdělání.

Též se známo, že v dospělosti se Titus Livius stává učitelem rétoriky, pro což má díky svému vrozenému talentu pro řečnictví a díky výborné paměti, vynikající předpoklady.

Především se ale Titus Livius věnuje spisovatelské, literární, činnosti – ve svých raných pracích (které se do dnešních dnů nedochovaly ani ve zlomcích) spojuje své zájmy filosofické a historické, spisuje filosofické dialogy a zasahuje svojí tvorbou i do teoretických diskusí o řečnických stylech.

Za svého pobytu v Římě, kam přichází nejspíše po Octavianově vítězství nad Antoniem (roku 31 př. n. l.) a uklidnění poměrů, se Titus Livius rozhodne, že sepíše celé dějiny římského národa.

Římské poměry té doby jeho záměru přejí – Livius nachází v Římě dostatek přátel, má styky i s císařským dvorem a mezi ním a císařem Augustem, kterého si Livius upřímně váží, vzniká oboustranné přátelství.

Na svém životním díle „Dějiny od založení Města“ (Ab Urbe condita libri) začíná Titus Livius pracovat v roce 27 př. n. l. a práci na něm se plně věnuje až do své smrti. Dílo, s nímž je římská veřejnost seznamována nejprve na veřejných předčítáních, mu pak zajistí okamžitou a trvalou slávu.

Titus Livius stačí za svého života sepsat útyhodných 142 knih, v nichž líčí dějiny římského národa od založení Říma až po smrt Tiberiova (viz Tiberius) bratra Drusa v Germánii, tedy po rok 9 př. n. l. Plán sepsat 150 knih a skončit smrtí Augustovou, tedy rokem 14 n. l., Titus Livius neuskuteční, jeho práci ukončí smrt.

„Dějiny od založení Města“, své impozantní dílo, koncipuje Titus Livius analisticky, tzn. letopisně, chronologicky od dob dávných k současnosti, ale nedrží se chronologického řazení tak úzkostně jako jeho analističtí předchůdci, a ani nemůže, důsledné dodržování chronologického postupu by mu bránilo v dokonalém rozvinutí uměleckého vyprávění, kterého chce dosáhnout a kterého i dosahuje.

Své dílo vydává Livius po částech, a to tak, že vždy pět, deset či případně patnáct knih tvoří jeden uzavřený celek, opatřený někdy zvláštní předmluvou (v pátém století, kdy Liviovy Dějiny ještě existují v opisech jako celek, vedle řady výtahů a opisů, je toto dílo automaticky rozřazeno do dekád a v tomto schématu nám zůstala jeho malá část – 35 knih – zachována dodnes).

Zachovány jsou tyto části: dekáda první (knihy 1-10), uvedená předmluvou k celému dílu. V této dekádě jsou zaznamenány dějiny Říma od příchodu Aeneova do Itálie až po konec samnitských válek v roce 293 př. n. l. Dále je zachována dekáda třetí (knihy 21-30), umělecky nejdokonalejší část díla, zachycující druhou punskou válku (218-201 př. n. l.) a pak dekáda čtvrtá a polovina páté (knihy 31-45), líčící římské války na Východě. Výklad zachované části končí popisem triumfu vojevůdce Aemilia Paulla nad makedonským králem Perseem v roce 167 př. n. l. Z ostatních knih jsou zachovány pouze zlomky. Zachovány jsou též tzv. periochy, stručné obsahy knih, pocházející patrně ze 4. století.

Pohnutkou pro sepsání „Dějin od založení Města“ uvádí Titus Livius v předmluvě k dílu – hodlá jím oslavit římský národ, chce před oči svých současníků postavit příklady „hodné napodobení pro svoji prospěšnost i ty, jimž je třeba se vyhnout pro jejich zhoubnost…“

Jeho cíl je tedy především výchovný a estetický, podmíněný jeho upřímným obdivem k ideální minulosti a vlasteneckou snahou působivým vylíčením celých dějin přispět k morální a politické obrodě občanů říše.

Liviovo dílo je tedy neobyčejně působivou eticko-uměleckou rekonstrukcí dějin římského národa, rekonstrukcí, v níž vlastní zkoumání historické pravdy ustupuje do pozadí a hlavní pozornost se soustředí na vystižení duchovních a morálních kvalit národa a hlavně jednajících historických osobností, jež jsou nositeli římských ctností (virtutes Romanae).

Z historického hlediska mají „Dějiny od založení Města“ mnoho slabin – Titus Livius není badatel, nemá odbornou historickou průpravu a na jeho díle je to znát. Ke škodě je mu i to, že nemá vlastní, osobní zkušenost s politickou činností ani s vojenstvím, což se projevuje v jeho nepřesných popisech bitev, politických vztahů či fungování státních institucí.

Ale hlavní slabinou Liviovi práce je něco jiného – práce s prameny. Titus Livius totiž nepoužívá při své tvorbě původních pramenů (ač k nim má často přístup), nýbrž své informace čerpá pouze ze spisů svých předchůdců, římských a řeckých historiků. Přitom není často schopen obsah těchto spisů kriticky posoudit, ač chce psát pravdu, někdy nevědomky užije lži.

Přes tyto slabiny je ale Liviovo dílo i pro dnešního čtenáře (historika) velice přínosné, obrovské množství informací, které obsahuje, je často jediným pramenem, z něhož lze čerpat při studiu historie Říma.

Ale „Dějiny od založení Města“ nejsou jen historickým dílem, jsou i dílem, které zaujme svojí dokonalou uměleckou formou. Titus Livius coby stylista je ciceronovec, snaží se sepsat historické dílo v dokonalé („klasické“) latině a podle nejvyšších požadavků rétoriky. Využívá plně svých řečnických a stylistických vloh a uplatňuje všechny možnosti nabízené rétorikou. Své historické líčení rozvíjí jako dramatické obrazy, neobyčejně názorné a živé, je mistrem líčení masových i jednotlivých scén. Liviovou předností je též nadmíru zvládnutá psychologizace jeho postav, zájem o proniknutí do jejich nitra.

Z uměleckých prostředků Titus Livius ve svém díle často s oblibou užívá kontrastu, jeho oblíbeným charakterizačním prostředkem jsou pak jeho proslulé řeči (v dochované části je jen přímých řečí přes 400), stavěné místy do dialogů. Liviův literární jazyk je uhlazený a bohatý, často básnický (vliv Enniův), což vede k tomu, že jeho „Dějiny od založení Města“ jsou často pokládány za epos v próze.

Na závěr je třeba ještě dodat, že úspěch Liviových Dějin je mezi jeho současníky obrovský, jejich etická a umělecká hodnota vytlačila z užívání prakticky všechna díla Liviových předchůdců.

I dnes je Titus Livius jedním z nejčtenějších římských autorů a jeho dílo je zdrojem mnoha motivů pro soudobou i minulou světovou literaturu a umění vůbec.

Titus Livius umírá v roce 17 našeho letopočtu.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.