Empedoklés z Akragantu (na Sicílii),
řecký filozof, básník, politik, učitel náboženství, prorok a divotvorce,
je myslitelem, jehož největší význam pro dějiny filozofie spočívá
v tom, že z předchozích filosofických systémů vybírá některé
myšlenky, které se snaží spojit v nový celek – je proto nazýván eklektikem, tj. „vybírajícím“.
Ve zlomcích Empedoklova díla, tj. ve zlomcích jeho dvou filosofických, naučných básní, proto nalézáme např. myšlenku o stěhování duší, myšlenku, již před ním hlásal již Pýthagorás, stejně tak zde nalézáme i myšlenku periodického střídání vzniku a zániku světa, myšlenku, kterou před ním vyslovili již milétští filosofové Anaximandros (viz Anaximandros z Milétu) a Anaximenés (viz Anaximenés z Milétu) a po nich např. Hérakleitos (viz Hérakleitos z Efesu).
Mnoho Empedoklových myšlenek je však původních – zmiňme se alespoň o těch nejdůležitějších:
- Jestliže Miléťané považují za pralátku, z níž vzniká vše, vodu a později vzduch, Hérakleitos oheň a eleaté spíše zemi, Empedoklés jako první filozof staví všechny tyto základní látky (pralátky) jako rovnoprávné vedle sebe a zakládá tím představu o „čtyřech elementech“ – ohni, vodě, vzduchu a zemi: tato představa je v běžném povědomí dodnes. Empedoklem je naukou o čtyřech elementech v jistém smyslu završena stará řecká přírodní filozofie, hledající jednu pralátku, jež je příčinou a podstatou všeho.
- Empedoklés chápe jako hnací a formující síly všeho dění sílu sjednocující a sílu oddělující – tyto dvě síly pak nazývá láska a nenávist. Podle Empedokla ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá z těchto sil – někdy jsou všechny elementy spjaty „láskou“ v dokonalou blaženou jednotu, jindy jsou roztrženy „nenávistí“. Mezi těmito stavy jsou pak přechodná stádia, v nichž vznikají a zanikají jednotlivé bytosti.
- Vznik živých bytostí probíhá podle Empedokla tak, že nejprve vznikají nižší a pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak lidé – nejprve existovaly bytosti v nichž jsou obě pohlaví spojena, teprve později se pohlaví rozdělí do dvou samostatných individuí.
- V poznání pak platí podle Empedokla zásada, že každý element vnějšího světa je poznáván elementem stejného druhu v nás.
Komentáře