Milada Horáková, česká politička a oběť komunistického režimu, přichází na svět 25.12.1902 jako Milada Králová v rodině českého vlastence Čeňka Krále v Praze na Královských Vinohradech. S Prahou je pak spjato její mládí a téměř celý její život.
Už jako gymnazistka za první světové války žije Milada Králová ideou svobodného českého státu. V roce 1918 se pak účastní protirakouské demonstrace a u újezdských kasáren vystoupí z průvodu a hodí vojákům za zdí růži – záhy je zjištěna, a protože studentům je v té době zakázáno účastnit se politického života, je vyloučena z gymnázia. Není však vyloučena ze všech školských ústavů, a tak se jí nakonec podaří odmaturovat – to už ale v době samostatného Československa.
Po maturitě se Milada Králová zapisuje na právnickou fakultu Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský) – po jejím absolvování se chce věnovat sociální péči. proto také vstupuje do Československého červeného kříže, kde se seznamuje s jeho předsedkyní doktorkou Alicí Masarykovou, dcerou prezidenta Masaryka (viz Masaryk, T. G.), jehož dílo vzbuzuje v Miladě zájem již od mládí.
V roce 1927 uzavírá mladá, vzdělaná a sympatická Milada Králová sňatek s dr. ing. Bohuslavem Horákem, pocházejícím ze staré evangelické rodiny. Pod jeho vlivem pak přestupuje do českobratrské evangelické církve. Není to ale pouze formální krok, otázky náboženství bere Milada Králová, nyní již Horáková, vážně, hovoří o nich často i se svým strýcem, katolickým farářem.
Po studiích pracuje Milada Horáková v Ústředním sociálním úřadu na pražském magistrátu – jejím představeným je zde doktor Petr Zenkl. Ve úřadě se zabývá sociálním postavením pražských žen a usiluje o jejich faktické zrovnoprávnění a muži v práci i ve veřejném životě. Působí též v ženské národní radě, jejíž předsedkyní je národně sociální senátorka Františka Plamínková.
Horáková svoji práci může vykonávat odpovědně a se znalostí věci – má totiž možnost poznat, jak se sociální otázky řeší ve světě; několikrát navštěvuje Francii, Anglii a další země, zajímá ji i Sovětský svaz, o němž v české společnosti kolují rozporuplné zprávy. Její dojem z této země je pak víceméně negativní.
Těžkou ranou se pro Miladu Horákovou stává Mnichov a následná okupace českých zemí. Neskládá ale ruce v klín a vstupuje do řad domácího odboje – společně se svým mužem. Aktivně se zapojí do práce v politickém ústředí a společně s profesorem Zdeňkem Peškou se podílí na zpracování sociálně právních partií budoucí československé ústavy.
Kromě toho obětavě pomáhá rodinám uvězněných a udržuje kontakty mezi jednotlivými články odboje. V létě roku 1940 je pak i se svým mužem zatčena – zažije tvrdé výslechy i mučení v Petschkově paláci, Malé pevnosti v Terezíně i v německých věznicích. Nikdy ale nepodlehne…
Hned po osvobození se pak Horáková s novým elánem dává do práce. Rozhodne se aktivně vstoupit do politiky, začíná tedy pracovat ve vedení národně socialistické strany a stává je její poslankyní za České Budějovice. Je též zvolena předsedkyní Československé rady žen (místo popravené Františky Plamínkové).
Svojí politickou prací se snaží Horáková po válce prosadit svoji koncepci v oblasti sociální a ženské – vychází ze zkušeností první republiky a chce „zachovat kontinuitu se základními zásadami naší první ústavy a přitom vyjádřit také všechno, co je výsledkem revoluce a co dobuduje demokracii politickou a založí demokracii hospodářskou…“
V tomto svém pojetí se ale rozchází s komunisty, s nimiž se pak stále častěji dostává do konfliktů.
Když napětí mezi stranami a všeobecný neklid se v roce 1947 stále vzrůstá a začíná být zřejmé, že dojde ke konfliktu, počíná si Milada Horáková mnohem odvážněji než řada jejích kolegů ve vedení národně socialistické strany i kolegů ve stranách lidové a sociálně demokratické (jejíž vedení v čele se Zdeňkem Fierlingerem ostatně spolupracuje s komunisty) – nahlas odkrývá pravou tvář komunistů a odhaluje jejich záměry.
V roce 1948, v roce dočasného konce československé demokracie, Horáková, i když si nedělá žádné iluze, nerezignuje a nepřestává bojovat – vyzývá k odporu, tajně se schází se Zenklem, Ripkou a dalšími politiky. Otevřeně vystoupí proti E. Šlechtovi, A. Šlechtové a A. Neumannovi, kteří v předsednictvu národních socialistů spolupracují s komunisty.
V těchto neklidných dobách se ale rozhodne, že nebude emigrovat, jako mnoho jiných, ale že bude s komunisty bojovat doma, a to tak dlouho, jak to jen bude možné. Jako předsedkyně rady žen ještě zabrání jejímu vstupu do Ústředního akčního výboru – za to je zbavena všech svých funkcí, je jí zabavena korespondence a je sledována.
Její boj přestává být možný v září roku 1949, kdy začínají být zatýkáni lidé z jejího okolí – 27. září je pak zatčena i ona. Nejprve je odpoledne doma zadržen dvěma příslušníky StB Bohuslav Horák, kterému se ale v nestřežený okamžik podaří vyskočit oknem a utéct. Varovat ženu ale již nestačí – ta je zatčena kolem patnácté hodiny ve své kanceláři v Masné ulici.
Po svém zatčení je Milada Horáková vyslýchána a mučena v ruzyňské věznici, má se přiznat, že připravovala násilný převrat, že počítala s válkou a že byla ve spojení s americkou rozvědkou. Výslechy vede vyšetřovatel Stb V. Pešek.
Případ Milady Horákové zapadá do kontextu událostí padesátých let v Československu – politická situace se postupně zostřuje, podle Stalina (viz Stalin, J. V.) sílí třídní boj, a proto je nutno ve vazalských režimech Sovětského svazu inscenovat řadu politických procesů. V Československu je v roce 1949 popraven generál H. Píka, stovky lidí ze všech sociálních vrstev jsou zatčeny.
V říjnu 1949 pak přijíždějí sovětští experti na politické procesy – Lichačov a Makarov a desítky jimi řízených domácích pomahačů rozpoutají teror. V této atmosféře se chystá proces s Miladou Horákovou, jehož scénář se několikrát mění – není dlouho jasné, kdo bude vytipován za vedoucího skupiny, v níž jsou zástupci tří nekomunistických stran a jeden trockista (novinář a historik Z. Kalandra {viz Kalandra, Záviš}).
Nakonec je rozhodnuto, že proces bude prezentován pod názvem „Horáková a spol.“. Obžalovací spis je poslán Gottwaldovi (viz Gottwald, Klement), Slánskému, Zápotockému (viz Zápotocký, Antonín), Čepičkovi, Noskovi a Kopřivovi – všemi je schválen. Soudní přelíčení pak začíná 31.5. 1950 na Pankráci, jejíž budova je policejně střežena.
Proces nese všechny znaky komunisty zinscenovaného představení – nechvalně proslulí prokurátoři Urválek a Viest se předhánějí v nenávistných útocích. Z připraveného scénáře procesu ale někteří vybočí – zejména pak Horáková, František Přeučil, Antonie Kleinerová a Jan Bouchal.
Zejména závěrečná řeč Milady Horákové představuje raritu v tehdejších procesech – mimo scénář se jí podaří, kromě jiného, říci toto: „… trvám na svém přesvědčení, a to proto, že jsem se opírala o stanovisko a informace osob, které mi byly autoritou, a to v prvé řadě o oba prezidenty ČSR, T.G. Masaryka a doktora Edvarda Beneše (viz Beneš, Edvard), kteří na mě působili během celého mého života…“
Děsivé divadlo procesu dokresluje fakt, že během něj bylo soudu doručeno 6300 rezolucí lidu, žádajících pro obžalované trest smrti. Lid se dočká, 8. června 1950 jsou vyneseny rozsudky, znějící – M. Horáková, Z. Kalandra, J. Bouchal, O. Pecl – trest smrti, J. Nestával, J. Hejda, F. Přeučil, A. Kleinerová – doživotí, B. Hostička – 28 let vězení, Z. Peška – 25 let vězení, J. Křížek – 22 let vězení, F. Zemínová (viz Zemínová, Františka) – 20 let vězení a V. Dundr – 15 let vězení…
Odsouzení na smrt podávají po rozsudku žádost o milost prezidentu Gottwaldovi. Jen Horáková odmítá, žádost za ni podávají její jedenaosmdesátiletý otec a dcera Jana. Gottwald rozsudky – až na Horákovou – potvrdí, zdá se, že se možná trochu bojí protestů světové veřejnosti, zrušení rozsudku žádají mimo jiné Churchill (viz Churchill, Winston Spencer), Einstein (viz Einstein, Albert), Russel.
24. června pak Gottwald, neohlížeje se nikterak na protesty světových osobností, rozsudek smrti nad Miladou Horákovou podepisuje.
Poslední tři dny svého života stráví pak Milada Horáková rozjímáním a psaním dopisů svým nejbližším, na 18 stranách napíše 11 dopisů, které ale nikdy nebudou doručeny.
Večer před popravou se pak Milada Horáková setkává naposledy se svými blízkými, s dcerou Janou, sestrou Věrou a jejím mužem Josefem Tůmou, ve sklepení pankrácké věznice. Je klidná a důstojná, není jí dovoleno naposledy políbit svoji dceru.
27. června roku 1950 ráno v pět hodin a třicet minut je pak Milada Horáková v popravčí cele pankrácké věznice popravena, život statečné ženy, neprávem odsouzené zločinným komunistickým zřízením, končí.