Záviš Kalandra: Intelektuál a revoluce

[adsenseyu1]

Záviš Kalandra (pseudonymy J. Pokorný, J. Albert, J. Bitnar, J. Krejčí aj.), český historik, publicista, estetik, divadelní a filmový kritik a překladatel, přichází na svět 10. listopadu roku 1902 ve Frenštátě pod Radhoštěm jako nejstarší ze čtyř dětí lékaře B. Kalandry (ten během svého působení v realistické straně úzce spolupracuje s T. G. Masarykem {viz Masaryk, T. G.}).

V mládí Kalandra studuje klasické gymnázium ve Valaškém Meziříčí a po něm starořeckou filozofii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (studia sice dokončí, ale doktorského titulu nikdy nedosáhne). Ve studiu filozofie pak Kalandra pokračuje ještě v Berlíně (1928, 1930).

Během svých studií, v roce 1923, vstupuje Kalandra do komunistické strany – aktivní je zejména v tzv. Kostufře (Komunistická studentská frakce), kterou v letech 1926-27 vede společně s I. Sekaninou.

Od druhé poloviny dvacátých let 20. století se Kalandra plně věnuje žurnalistické a politické činnosti v levicovém, komunistickém, hnutí – jako literát debutuje Kalandra v roce 1926 v časopise „Avantgarda“.

Od roku 1927 působí Kalandra jako komunistický novinář – začíná v Meztiskoru (Mezinárodní tisková korespondence), od roku 1929 pak publikuje v „Rudém večerníku“, „Dělnické rovnosti“, později pak začíná psát pro „Rudé právo“, „Haló noviny“ a „Tvorbu“, kterou společně s J. Fučíkem (viz Fučík, Julius) a K. Konrádem v letech 1930-36 řídí (či spolurediguje). Kromě toho Kalandra v těchto letech publikuje v „Levé frontě“, „Světu práce, „Volných směrech“, „Světozoru“, „Přítomnosti“, „Českém časopise historickém“, „Dnešku“ atd. Zároveň Kalandra, ovládající řadu jazyků, překládá.

V polovině třicátých let 20. století začíná Kalandra spolupracovat se Surrealistickou skupinou, založenou jeho přítelem V. Nezvalem, příspívá do sborníku „Surrealismus v diskusi“ (1934), píše studii „Princip slasti a princip reality v umění“, kde se zabývá úlohou freudismu v surrealismu, v roce 1936 v máchovském sborníku surrealistů „Ani labuť ani Lůna“ zveřejňuje Kalandra stať „Mácha a Palacký“.

Ve stejné době patří Kalandra k těm několika málo levicovým intelektuálům (kromě něj např. J. Weil, K. Teige, E. F. Burian a další), kteří kritizují moskevské stalinské procesy třicátých let – Kalandra vydává dvě publikace, v nichž s těmito procesy vyslovuje zásadní nesouhlas: v roce 1936 společně s J. Guttmannem brožuru „Odhalené tajemství moskevského procesu“, kde protestuje proti Stalinovým inscenovaným procesům se Zinoněvem, Kameněvem a dalšími, v roce 1937 pak Kalandra, již sám, vydává publikaci „Druhý moskevský proces“ – za svoji kritiku jsou jak Kalandra, tak Guttmann, označeni za trockisty a vyloučeni z Komunistické strany Československa, Kalandrovy názory pak vyvolávají bouřlivé reakce ortodoxních komunistů (J. Fučík, L. Štoll, Z. Nejedlý atd.), kteří na něj nevybíravě útočí.

Po vyloučení z KSČ a odchodu z komunistického tisku pracuje Kalandra v redakci časopisu „Světozor“, později nastupuje do Mazáčova nakladatelství, kde pracuje jako redaktor Encyklopedie aktualit.

Zároveň se ale Kalandra dále věnuje žurnalistice – kromě publikování v mnoha periodikách vydává, v roce 1937, „list komunistické opozice“ „Proletář“.

Ve třicátých letech 20. století vzniká i Kalandrova historická úvaha „Znamení Lipan“(1934), kde se snaží o nový výklad husitství (výklad z marxistických pozic).

Po okupaci Československa nacistickým Německem je Kalandra, jako bývalý komunista, v listopadu roku 1939 zatčen gestapem – při domovní prohlídce je mu zabaven rukopis jeho ústředního historického díla, a to díla „České pohanství“: toto dílo pak Kalandra znovu přepíše po skončení druhé světové války – vyjde ještě před komunistickým převratem, v roce 1947.

Celou druhou světovou válku prožívá Kalandra v nacistických koncentračních táborem – v Sachsenhausenu a v Ravensbrücku (tady se v nemocničním baráku setkává mimo jiné se svojí známou, českou novinářkou M. Jesenskou {viz Jesenská, Milena}).

Po skončení války se Kalandra v roce 1945 vrací do Prahy, kde se začíná věnovat vědecké a publicistické práci – píše např. pro národně socialistický odborářský časopis „Slovo pracujících“, přispívá několika úvodníky i do renomovaných amerických deníků (např. do „New York Times“) – politickou činností je Kalandra v této době nezabývá a zabývat se ani nechce.

V roce 1948 vychází ve slovenštině pod pseudonymem J. Pokorný Kalandrova studie ze slovenských dějin „Zvon slobody“, rok nato píše Kalandra svoji poslední, již nedokončenou knihu „Skutečnost snu“ (o analýze snů).

V roce 1949 je Kalandrovi nabídnuto jeho přítelem L. Novomeským místo ve Slovenské akademii věd – v listopadu téhož roku je pak ale Záviš Kalandra zatčen a v inscenovaném procesu s dr. M. Horákovou(viz Horáková, Milada) a dalšími odsouzen 9. června roku 1950 k trestu smrti, který je pak 27. června roku 1950 vykonán, přestože se proti procesu zvedá v západní Evropě bouře odporu, v jehož čele stojí Kalandrův přítel, francouzský básník A. Breton a spisovatel, pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu, Albert Camus (viz Camus, Albert).

V roce 1968 je rozsudek, na jehož základě je Kalandra popraven, zrušen, avšak plně rehabilitován je Záviš Kalandra teprve v roce 1990.

V roce 1994 je pak vydán výbor z Kalandrova díla nazvaný „Intelektuál a revoluce“, výbor připravený k vydání již v roce 1969, kdy ale v čase počínající husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace nesměl vyjít.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.