Friedrich Paulus přichází na svět 23. září roku 1890 v Breitenau, malém zemědělském městečku hluboko ve vnitrozemí Hesenska v rodině státního zaměstnance (je pokladním v nápravném zařízení pro mladistvé).
V mládí Paulus studuje práva na univerzitě v Marburgu, avšak brzy je uvolněn, protože německá armáda se začíná v roce 1910 rozšiřovat a poskytuje prostor zájemcům z širšího sociálního spektra – Friedrich Paulus je jako kadet-důstojník tedy přijat do armády, a to do provinční jednotky, 111. pěšího pluku, jenž také nese dřívější označení 3. bádenský pluk markraběte Ludwiga.
Během dvou let se Friedrich Paulus vypracuje na poručíka a též se seznamuje se svojí manželkou Elenou Rosseti-Solescuovou, v roce 1914 pak Friedrich Paulus odchází na bojiště první světové války. Za první světové války je 111. pěší pluk součástí 28.divize, XIV. sboru 7. armády – úkolem této armády je průnik od Rýna směrem k pohoří Vogézy, kde se má na hranicích střetnout s pravým křídlem francouzských vojsk a zadržet jej zde. Paulus v této době působí na pozici pobočníka ve 3. praporu svého pluku.
Pak Friedrich Paulus onemocní a musí frontu v listopadu 1914 opustit – ke svému pluku se pak již nikdy nevrátí – stává se štábním důstojníkem pluku u 2. pruského mysliveckého pluku. Ten je součástí Alpenkorpsu, jednotky, která není nasazována na běžné akce, ale je trénována na boj v hornatém terénu a je nasazována na místě úderných oddílů. U Alpenkorps zůstává Friedrich Paulus až do konce války – v roce 1917 přechází na vrchní velitelství sboru a plní štábní úkoly.
Konec první světové války pak zastihne Pauluse v hodnosti kapitána oceněného pouze běžnými vyznamenáními – Železným křížem 1. a 2. stupně.
Po první světové válce Friedrich Paulus zůstává v nově budované, Spojenci notně okleštěné, německé armádě – dva roky slouží jako velitel střelecké roty ve 13. pěším pluku ve Stuttgartu (velitelem kulometné roty je zde Erwin Rommel {viz Rommel, Erwin}, ale mnohem více času než s jednotkami tráví Paulus plněním štábních úkolů.
Následující Paulusova kariéra ve třicátých letech jej vede do oblasti mechanizovaných sil. V roce 1934 velí jednomu z prvních motorizovaných praporů a následujícího roku se stane náčelníkem štábu na novém vrchním velitelství tankových jednotek v Berlíně.
Co se týče Paulusových politických názorů, není horlivý nacista a nemá ani nic společného se zakládáním NSDAP a s její cestou k moci.
V dalších letech Paulusův vzestup dále pokračuje – v roce 1939 je již generálmajorem a v době útoku na Polsko zastává místo náčelníka štábu v nově zformované 10. armádě v Lipsku.
Brzy získává 10. armáda nové jméno – stává se z ní 6. armáda. Ta si brzy získává dobré renomé. Bez větších potíží poráží Polsko a v roce 1940 je převelena k velké ofenzívě na západ. Největším Paulusovým úspěchem na západě je jeho účast na jednání, při němž Reichenau a král Leopold podepisují 28. května 1940 podmínky belgické kapitulace.
Poté, co o další tři týdny později kapituluje Francie, stává se 6. armáda součástí ozbrojených sil, vyčleněných pro operaci Seelöve, což je krycí jméno pro invazi do jižní Anglie. Úkolem 6. armády je nalodit se v Le Havru a při vylodění tvořit levé křídlo v oblasti měst Brighton – Worthing. Paulus připraví plány operace a v polovině srpna 1940 se koná v St. Malo generální zkouška akce. Protože ale není k dispozici dostatek vyloďovacích člunů, je účast 6. armády na operaci nakonec zrušena.
Poté Friedrich Paulus opět mění místo a opět míří výš – 3. září 1940 je jmenován do funkce zástupce náčelníka generálního štábu sekce operací v OKH (velitelství pro řízení veškerých operací německé armády – „Oberkommando des Heeres„).
Zde je Paulusovi okamžitě svěřen úkol připravit základní osnovu riskantního plánu – Hitler (viz Hitler, Adolf) nařizuje, že příští jaro (1941) musí být připraveny plány invaze do Ruska.
Paulus a jeho štáb na tomto úkolu pracují celou zimu – výsledkem je plán akce s krycím jménem Barbarossa.
Počátkem prosince roku 1941 pak nastává prudký zvrat v Paulusově kariéře – Barbarossa (invaze do Ruska) se v podmínkách ruské zimy postupně zpomaluje, až se nakonec zastaví docela. Moskva stejně jako Leningrad odolávají, armádní skupina Jih není schopna dobýt Kavkaz.
V tuto chvíli polní maršál von Runstedt, velitel právě skupiny armád Jih, rezignuje na svoji funkci a na jeho místo nastupuje Reichenau. Ten žádá Berlín, aby se novým velitelem j eho bývalé 6. armády stal Friedrich Paulus – Hitler souhlasí a Paulus tak získává přímou odpovědnost za armádu složenou z více než čtvrt milionu mužů.
Situace nových velitelů je ale skličující – německé jednotky, nepřipravené na ruskou zimu, jsou vystavené intenzivním útokům posílené ruské armády. Friedrich Paulus, přestože začíná ve své funkci nejistě, nakonec Charkov ubrání. Je za to vyznamenám Rytířským křížem a doma se těší příznivé publicitě.
Příštím Paulusovým cílem je Stalingrad – 6. armáda vyráží kupředu 28. června 1942 a je to největší německá armáda na východní frontě, je složena s pěti sborů (jednoho tankového), tvořených čtrnácti divizemi. Vše jde hladce, jediné zdržení nastane vždy jen, když armáda musí čekat na zásobovací konvoje. Paulus, ač trpí úplavicí, plní své povinnosti zdatně.
Pak Hitler mění opět plány – nechce u Stalingradu jen přetnout ruské zásobovací tepny, chce město, nesoucí jméno protivníka dobýt.
V srpnu německá vojska stojí před Stalingradem. Ale Rusové jsou rozhodnuti město ubránit, Stalin (viz Stalin, Josif Vissarionovič) nařizuje, aby civilní obyvatelstvo zůstalo ve městě, věří, že jednotky pak budou za jeho přítomnosti lépe bojovat. Na místní frontu se z moskevské fronty přesunuje se svým štábem nejlepší Stalinův velitel maršál Žukov (viz Žukov, G. K.). Schyluje se k rozhodující bitvě druhé světové války, velitelem německé strany je Paulus…
Německý útok začíná 21. srpna 1942 – Rusové ale odolají. Hitler opakuje svůj rozkaz – Stalingrad musí padnout…
Nová, hlavní ofenziva, začíná 13. září. Město je za cenu velkých ztrát výpadem rozděleno na dvě části. Boje probíhají s až neskutečnou intenzitou – bojuje se o každý dům, každý sklep, každou trosku v rozbořeném městě. Friedrich Paulus ztrácí týdně dvacet tisíc mužů.
Koncem října odolává německé ofenzivě již jen jedna desetina Stalingradu v severní části města. Ale převaha Němců se vytrácí, Stalingrad je přednostním cílem všech ruských posil. Tyto posily jsou s maximálním utajením umístěny severně a jižně od města, aby mohl být zahájen připravovaný protiútok. Pak přichází počátkem listopadu zima…
A pak 19. listopadu Rusové udeří – jejich plán je jednoduchý – obklíčit všechny německé jednotky v okolí Stalingradu. A plán se, i díky Paulusově nerozhodnosti, daří – 23. listopadu 1942 je Paulus a s ním přibližně 250 000 – 300 000 mužů jeho armád obklíčeno Rudou armádou.
V této chvíli Paulus zcela selhává – stále ještě je možnost bleskovými výpady sevření alespoň zčásti uvolnit a ustoupit ( a zachránit tak desetitisíce vlastních vojáků). Ale Paulus se podřizuje Hitlerovi, který rozkazuje, aby Paulusova armáda zůstala přes zimu před Stalingradem…
Rusové chtějí celou operaci ukončit do 8. ledna 1943. Zasílají proto Paulusovi ultimátum, v němž mu nabízejí možnost čestné kapitulace nebo úplného zničení. Paulus, po projednání podmínek kapitulace s Hitlerem (má s ním přímé rádiové spojení), odmítá kapitulovat a tak ruské jednotky zahajují 10. ledna další ofenzivu – agónie Paulusových vojsk trvá tři týdny.
Nakonec Paulus, i když je 15. ledna Hitlerem vyznamenám ratolestmi k Rytířskému kříži a jmenován polním maršálem (Hitler ví, že žádný německý voják s touto hodností ještě nikdy nekapituloval a předpokládá, že Paulus s poslední ztracenou pozicí spáchá sebevraždu), 31. ledna roku 1943 kapituluje.
Po kapitulaci je Friedrich Paulus držen v ruském v zajetí téměř jedenáct let. Je vězněn v Moskvě a ačkoliv s ním není zacházeno hrubě, je vystaven nátlaku, aby se veřejně zřekl Hitlera. Paulus odolává, ale po bombovém spiknutí v červenci 1944 nakonec podléhá. Hitler je rozzuřen, že se k němu takto zachoval nejvyšší německý důstojník v zajetí – na Paulusovu ženu je naléháno, ať se jej zřekne, jeho syn je držen ve vazbě. Svoji ženu už Paulus nikdy neuvidí – ta umírá v západním Německu v roce 1949.
Propuštěn je Paulus v roce 1953, ale pouze do rezidence v Drážďanech, v komunistickém východním Německu, víceméně do domácího vězení. O dva roky je stižen laterální sklerózou a 1. února umírá na drážďanské klinice ve věku 67 let.