František Josef I. Habsburský, předposlední císař rakouský a český a uherský král, panovník, který je na císařském trůnu neuvěřitelných šedesát osm let, přichází na svět 18. srpna roku 1830 ve Vídni jako syn Žofie Bavorské a arcivévody Františka Karla, bratra rakouského císaře Ferdinanda I.
Již od dětství je František Josef I. matkou cílevědomě vychováván jako budoucí císař, je jí veden k religiozitě, odpovědnosti a píli, odmalička žije v přesvědčení o božské vyvolenosti habsburské dynastie.
Pocit výjimečnosti a vyvolenosti ovšem vede k tomu, že se mladý arcivévoda František Josef stává izolovaným od okolního světa – tato izolovanost mu pak bude vlastní po celý zbytek života, nikdy se nesblíží ani s vlastními sourozenci.
Ve třinácti letech pak nastoupí František Josef I. službu v rakouské armády v hodnosti plukovníka – záliba ve všem vojenském pak bude po celý život určovat styl jeho oblékání, jeho oděvem se až do smrti stane téměř výlučně vojenská uniforma.
Dne 2. prosince roku 1848 se v Olomouci dosavadní císař Ferdinand I. (viz Ferdinand I. (V.) Dobrotivý) zříká trůnu – na jeho místo nastupuje jeho osmnáctiletý synovec, František Josef I.
Od počátku své vlády se pak nový císař opírá o dvorskou kamarilu rakouského ministerského předsedu Felixe knížete Schwarzenberga – s jeho pomocí potlačí revoluční hnutí roku 1848 a obnoví velmocenské postavení Rakouska v italské a německé oblasti.
Co se týče vnitřní rakouské politiky, císař František Josef I. odvolá ústavu, obnoví absolutistické zřízení a sám v roce 1852 přebírá veškerou moc do svých rukou.
Nedostatek politických zkušeností ale vede k Františkovým zahraničněpolitickým neúspěchům – během krymské války (1854-1856) si císař podporou akcí evropských mocností, válčících s carským Ruskem znepřátelí Rusko, hra na dvě strany ho pak přivádí do mezinárodní izolace, brzy pak přichází i válka s Francií a Sardinií (1859).
Jako generalissimus neprokáže František Josef I. nikterak valné vojevůdcovské nadání – po několika porážkách odstupuje Lombardsko, mocensky vyklízí italskou oblast a bezmocně přihlíží vzniku samostatného národního italského státu.
Po prohrané válce s Pruskem (1866) se pak Rakousko musí stáhnout i z německé oblasti a přichází o Benátsko.
Po roce 1866, poté, co Rakousko po prohraných válkách ztrácí stále více ze svého mezinárodního kreditu, dochází k liberalizaci rakouského politického zřízení a v roce 1867 k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání, v němž císař souhlasí s principem dualismu – monarchie je rozdělena na dvě části, má dvě hlavní města, dva oddělené parlamenty a komplikovaný systém společných a samostatných ministerstev.
Společného má nový státní útvar panovníka, armádu a zahraniční politiku. Rakousko-uherské vyrovnání ale říši Habsburků neupevní, právě naopak, vede ke stále silnějšímu růstu nacionalismu u podrobených národů a v konečném důsledku pak zapříčiní zánik říše.
Liberální vlády Rakouska-Uherska pak v letech 1867-1879 zavádějí pokrokový školský, tiskový a volební zákon, otázkou českého národa a jeho práva na sebeurčení se nicméně nezabývají, v roce 1871 (tzv. fundamentální články) císař vyrovnání s Čechy zamítá.
V zahraniční politice se podaří Rakousku-Uhersku v roce 1878 okupovat Bosnu a Hercegovinu, uzavřít spojenectví s Německem (1879) – toto spojenectví pak v roce 1882 rozšíří Itálie (vzniká tak tzv. Trojspolek). V domácí politice zatím konzervativní vláda hraběte Taaffeho prohloubí volební reformu.
Po roce 1893 rakousko-uherské vlády čelí stále silnější vlně nacionalismu národů říše a císař František Josef I. pak plní důležitou integrující úlohu – mezi lidmi je oblíben, stává se symbolem tradice a zárukou spravedlnosti.
V roce 1907 je v Rakousku-Uhersku zavedeno všeobecné volební právo a přibližně ve stejné době začíná říše uskutečňovat své ambice na velmocenské ovládnutí Balkánu, kde však ale naráží na ambice další velmoci, Ruska.
V roce 1908 pak dochází k anexi Bosny a Hercegoviny, která vyvolá vážnou mezinárodní krizi, krizi, která pak o šest let později vyvrcholí, po sarajevském atentátu na následníka rakouského trůnu Ferdinanda d´ Este, vypuknutím první světové války.
Uprostřed války pak císař František Josef I., 21. listopadu roku 1916, umírá, pohřben je v kapucínské kryptě ve Vídni.
Co se týče osobního života, císař František Josef I. je ženat s Alžbětou (Sissi) Bavorskou – z jejich manželství přijdou na svět čtyři děti – Žofie, Gisela, Rudolf a Marie Valérie, a přestože císař svoji ženu velice miluje, kvůli své vlastní citové chladnosti, Alžbětině extravagantnosti a zásahům své matky, jeho zpočátku šťastné manželství ztroskotává.