Josif Vissarionovič Stalin (Stalin=“ocelový“, z ruského stal, tj. ocel), vlastním jménem Josif V. Džugašvili, v letech 1929-53 neomezený vládce Sovětského svazu a jeden z největších diktátorů v dějinách lidstva, muž, za jehož diktátu umírá na následky válek, hladomorů atd. v Sovětském svazu na 40 miliónů lidí, přichází na svět 21. prosince roku 1878 v gruzínském Gori v rodině zkrachovalého ševce.
Josifovo dětství je těžké – rodina je chudá, otec je surovec a alkoholik – když je pak Džugašvilimu (tedy Stalinovi, v celém textu bude nadále používáno toto jméno, i když ho Stalin přijme až v roce 1912) jedenáct let, otec v hospodské rvačce umírá – jeho matka pak vyslovuje přání, aby syn studoval kněžský seminář a stal se pravoslavným knězem.
Stalin pak opravdu seminář začíná ve svých čtrnácti letech seminář (v Tbilisi) navštěvovat – již v té době je přezdíván pro svoji nevyzpytatelnou a bouřlivou povahu Koba podle legendárního gruzínského bandity a buřiče.
Tvrdá disciplína semináře ale Stalina brzy omrzí – v roce 1898 se Josif Stalin zapojuje do činnosti radikálního proticarského kroužku a v roce následujícím pak ze semináře odchází, aby se stal profesionálním revolucionářem. Na přelomu 19. a 20. století působí J. V. Stalin jako agitátor gruzínské sociální demokracie – putuje napříč kavkazskými zeměmi, šíří revoluční levicovou propagandu mezi dělnictvem a organizuje stávky.
Poté, co se ruská sociální demokracie v roce 1903 rozštěpí na dvě frakce, Leninovy bolševiky (bolševická strana jako taková vzniká až v roce 1912) a na liberálnější menševiky, přidává se Josif Vissarionovič Stalin na Leninovu stranu, zároveň se pak s Leninem důvěrně sblíží.
Celých dalších deset let pak Josif Vissarionovič Stalin pracuje pro bolševickou stranu s cílem rozšířit její mocenskou základnu, organizuje po celém carském Rusku nové bolševické buňky a víceméně teroristickými loupežnými činy, které sám plánuje a podílí se na jejich realizaci, pomáhá bolševikům získávat hmotné prostředky na zajištění činnosti strany – při této své činnosti je Stalin mnohokrát zatčen, ale vždy se mu podaří před trestem uprchnout.
V roce 1912 se Josif Vissarionovič Stalin dostává do centra nově vzniklé bolševické strany – Lenin si jej vybírá do jejího ústředního výboru: Džugašvili se zároveň stává šéfredaktorem stranického listu „Pravda“, v této době též přijímá své krycí jméno, pod nímž pak bude znám po zbytek života – Stalin.
V roce 1913 je Stalin za svoji levicovou činnost zatčen a odsouzen k vyhnanství na Sibiři, kde pak stráví celé čtyři roky – do evropského Ruska se vrací až v březnu roku 1917 po abdikaci posledního ruského cara Mikuláše II. (viz Mikuláš II.).
Po prvním nezdařeném bolševickém pokusu o ozbrojené povstání v Rusku a po Leninově odchodu do exilu a Trockého uvěznění, začíná Stalin bolševickou stranu reorganizovat – díky jeho nepopiratelnému organizačnímu talentu vzniká síla, která pak během tzv. Velké říjnové socialistické revoluce roku 1917 převezme moc nad Ruskem a nastolí tzv. diktaturu proletariátu, tj. dělnické třídy.
Po převzetí moci bolševiky Josif Vissarionovič Stalin působí postupně na několika postech lidového komisaře (ministra) – v roce 1922 je pak Stalin Leninem, který je přitom veden snahou o upevnění bolševické moci v Rusku, prosazen (proti L. D. Trockému) do funkce generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany (tj. strany bolševiků).
Po smrti V. I. Lenina v roce 1924 pak J. V. Stalin svoji pozici prvního muže komunistické strany uhájí, když se v tvrdém mocenském boji s pomocí intrik dokáže v letech 1924-28 vypořádat se svými politickými rivaly – na důležité posty dosazuje Stalin své přívržence (V. M. Molotova, S. M. Kirova atd.), zatímco L. D. Trockij, G. J. Zinověv, N. I. Bucharin aj. jsou postupně z centra moci vytlačeni.
Po upevnění své mocenské pozice předkládá Josif Vissarionovič Stalin program tzv. národního komunismu – podle něj se socialismu a komunismu v Rusku mají dočkat ještě žijící generace. V rámci tohoto programu je zahájena první „pětiletka“, tj. první pětiletý hospodářský program rozvoje Sovětského svazu – v roce 1927 zahájena socialistická industrializace a v roce 1928 pak socialistická kolektivizace – začíná vyvlastňování půdy „kulaků“, tj. střední rolnické vrstvy. Vše je přitom řízeno centrálně, je stanoven pevný plán, soukromé vlastnictví je zcela zničeno.
Na konci první pětiletky ale přichází hladomor (stalinský režim totiž získává prostředky k vybudování průmyslové základny masivním vývozem zemědělských produktů do zahraničí) – důsledkem je pak vypuknutí faktické druhé občanské války.
Po XVII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který demonstruje svoji podporu umírněné politice S. Kirova, Stalinova možného rivala, rozpoutá Josif Vissarionovič Stalin v prosinci roku 1934 teror – Kirov je na Stalinův rozkaz zavražděn, atentát pak jeho strůjci poslouží jako záminka k vnitrostranickým čistkám: nastává období tzv. moskevských procesů – během nichž je při veřejných soudních procesech souzeno mnoho stranických funkcionářů a příslušníků velitelského sboru Rudé armády, obviněných z vlastizrady a dalších těžkých zločinů.
Do roku 1939 je pak odsouzeno a popraveno 98 ze 139 členů ústředního výboru strany zvoleného v roce 1934, důstojnický sbor Rudé armády je doslova zdecimován. Po nástupu L. Beriji do čela lidového komisariátu vnitra se situace ještě mnohonásobně zhorší – tajná policie (NKVD) pod jeho velením uvězní, popraví nebo deportuje do vyhnanství milióny nepohodlných osob: podle odhadů padne Stalinově násilné kolektivizaci a následným čistkám třicátých let až 25 miliónů lidí…
Co se týče zahraniční Stalinovy politiky, Josif Vissarionovič Stalin se snaží již od počátku své vlády prolomit mezinárodní izolaci, v níž se Sovětský svaz té doby nachází – zprvu spolupracuje s výmarovským Německem, na začátku třicátých let pak navazuje úzké styky (po neúspěšných jednáních s A. Hitlerem) se Západem (tzv. politika kolektivní bezpečnosti).
Na konci třicátých let pak Stalin opět jedná s Hitlerem (viz Hitler, Adolf) – Sovětský svaz pak s Německem uzavírá 23. srpna roku 1939 mírovou smlouvu, tzv. pakt Molotov-Ribbentrop, v níž se obě mocnosti zaváží k politice vzájemného neútočení.
Poté začíná Josif Vissarionovič Stalin sledovat vlastní imperiální cíle – Sovětský svaz zabírá část Polska a Rumunska, Pobaltí a po tzv. zimní válce i Finsko.
22. června roku 1941 Německo mírovou smlouvu poruší a vojska wehrmachtu vtrhávají do Sovětského svazu – Stalin je překvapen a stejně je překvapena i Rudá armáda: čistkami zdecimovaný velitelský sbor není schopen vést účinnou obranu.
Stalin se proto ujímá velitelské armádní funkce sám a postupně se mu daří zorganizovat účinnou obranu. Zároveň nechává přemístit všechen důležitý těžký průmysl za Ural a do Střední Asie, apeluje na vlastenectví ruského obyvatelstva (tzv. Velká vlastenecká válka) a povoluje i činnost pravoslavné církve.
Během druhé světové války získává Josif Vissarionovič Stalin stále větší a větší podporu obyvatelstva – má pověst vynikajícího stratéga, skvělou službu mu dělají vojevůdci jako G. Žukov (viz Žukov, G. K.) či I. Koněv (viz Koněv, Ivan Stěpanovič). Na konci války je pak Stalin, jehož kult osobnosti, budovaný již od poloviny třicátých let, nyní dosahuje svého vrcholu, národním spasitelem a hrdinou…
Po skončení druhé světové války pak začíná v Sovětském svazu další období stalinského teroru – Josif Vissarionovič Stalin nechává celé národy podezřené z kolaborace s Němci deportovat do Asie, jsou odhalovány stále nové „zločiny“ a „sabotáže“ vůči stalinskému zřízení. Zároveň se stává Stalinův režim režimem stále více a více expanzívnějším – brzy po válce se mu daří ovládnout celou střední a východní Evropu, kde jsou nastoleny komunistické režimy, podřízené Moskvě: vzniká „železná opona“, začínají tiché boje studené války mezi Východem a Západem.
Počátkem roku 1953 Stalin oznámí, že bylo odhaleno spiknutí kremelských lékařů, usilujících o jeho život – nové čistky ale již nenásledují: Josif Vissarionovič Stalin 5. března roku 1953 umírá v Moskvě na krvácení do mozku.