Klement Gottwald, první komunistický prezident Československa, přichází na svět 23. listopadu roku 1896 v Dědicích jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice.
Před první světovou válkou se Gottwald vyučí ve Vídni truhlářem, zároveň se účastní činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží. V letech 1915 až 1918, v době první světové války, je K. Gottwald vojákem rakousko-uherské armády.
V létě roku 1918 ale z této armády dezertuje, po 28. říjnu, po vzniku samostatného Československa, slouží pak dva roky v Československé armádě. Ve dvacátých letech, do roku 1926, je Klement Gottwald funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku.
V letech 1926 až 1929 pracuje Klement Gottwald v pražském sekretariátu KSČ – v této době se mu podaří zformovat důsledně kominternovskou (promoskevskou) opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu strany v Praze se jeho mladým stoupencům začíná v této době říkat „karlínští kluci“.
Od roku 1928 je Klement Gottwald členem vedoucího orgánu Komunistické Internacionály (Kominterny), její exekutivy, tj. její výkonné složky.
V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Klement Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany – 21. září téhož roku pak Gottwald, poslanec parlamentu, vystoupí v Národním shromáždění s projevem, v němž naznačí, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana v Československu nastolit:
„A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tomhle mistry… Přejde vás smích!“
V první polovině třicátých let Klement Gottwald vystupuje ostře proti Československu jako takovému – považuje jej za výplod imperialistické světové války a versaillského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzuje fašizační tendence (jednu dobu hovoří dokonce o fašistické diktatuře).
Za koncentrační bod těchto tendencí pak považuje „Hrad“ prezidenta T.G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.). Sociálním demokratův spílá Gottwald do sociálfašistů – říká o nich, že jsou to případní „nositelé fašistického převratu“. Jakékoliv sociální reformy první republiky pak Gottwald odmítá jako pokus o „otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu.“
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti – Prezidenti ČR a Československa.
Ve druhé polovině třicátých let provede Klement Gottwald v politice KSČ řadu změn – tyto změny odpovídají změnám v zahraniční politice Sovětského svazu a politice lidové fronty a obrany proti fašismu, určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935 – lidová fronta se má stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu.
V září a říjnu roku 1938 patří Klement Gottwald k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.
Po zákazu KSČ emigruje Klement Gottwald v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastává politiku odpovídajícímu sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939.
Po napadení Sovětského svazu v červnu roku 1941 se Gottwaldova politika mění – vytváření protihitlerovské koalice chápe jako svoji velkou příležitost a šanci prosadit se. Již v této době začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Československu, z Benešova (viz Beneš, Edvard) velvyslance v Moskvě učiní „trojského koně“ mezi sociálními demokraty.
Zároveň si zajistí i budoucího „nepolitického“; ministra národní obrany L. Svobodu (viz Svoboda, Ludvík), v němž čeští komunisté v sovětské emigraci shledávají vhodného muže ke „spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu“.
V prosinci roku 1943 se Klement Gottwald dohodne s představitelem londýnské emigrace E. Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje.
Mezinárodní poměry a vývoj války umožní pak Gottwaldovi a jeho moskevským komunistům zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání v Československu – Gottwaldův projekt Národní fronty a Košického vládního programu zaručuje pro komunisty velký vliv ve státě: a to díky vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném Československu.
10. května roku 1945 se Klement Gottwald vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti je Gottwald zároveň předsedou KSČ.
Když komunisté v roce 1946 vyhrají v podstatě demokratické volby, stává se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády – v následujících letech (1946-47) se pak stylizuje do role rozvážného státníka a budovatele republiky, pohrává si dokonce s myšlenkou „specifické československé cesty k socialismu“. Přitom si již od roku 1945 nechává budovat své agentury v nekomunistických československých stranách, jeho lidé ovládají i jednotné odbory a jednotnou organizaci mládeže.
V únoru roku 1948 se nekomunisté odhodlají k odporu – dvanáct ministrů nekomunistických poslanců podává demisi z Gottwaldovi vlády, ale jejich odchod není účinný; Gottwald má již v ruce armádu, bezpečnost ( policii) a další nástroje potřebné k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu.
14. června roku 1948 je Klement Gottwald po abdikaci E. Beneše zvolen do funkce československého prezidenta.
Za Gottwaldovy vlády dochází na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, je rozpoután politický teror – na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. je vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů je odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením.
Během pěti let je bez soudu deportováno do táborů nucených prací. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) projdou desítky tisíc „protistátních živlů“. Nakonec Gottwald posílá na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele R. Slánským.
V roce 1953 Klement Gottwald, závislý na alkoholu a trpící následky luetické nákazy, umírá krátce po návratu z pohřbu J. V. Stalina (viz Stalin, J. V.). Bezprostřední příčinou smrti je prasklé aneurysma aorty.