Prótagorás z Abdér, řecký filozof, nejvýznamnější z řeckých sofistů (sofisté, tj. „učitelé moudrosti“, z řeckého sofistai, jsou učenci, kteří putují jako potulní učitelé od města k městu a za odměnu vyučují nejrůznějším uměním a dovednostem, především výmluvnosti.
Nejsou to tedy filosofové v pravém slova smyslu, jsou to spíše praktici, kteří nepřikládají valný význam teoretickému poznání, tato teoretická skepse je pak brzy rozšíří i na jejich vnímání mravnosti, neuznávají v podstatě žádné všeobecně závazné právo, hlásají právo silnějšího…), přítel Periklův a Eurípidův, ideový mluvčí athénské demokracie, je myslitelem, který jako jeden z prvních myslitelů vyučuje umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svoji věc, čímž si, zvláště v Athénách, kde žije dlouhý čas, získává slávu a bohatství.
Prótagorás se zabývá mnoha obory – zabývá se problematikou jazyka, rétorikou (především pak jejím působením na psychiku posluchače), matematikou, otázkami poznání, přírodní filosofií, výchovou, etikou, společenskou teorií – za základní podmínku zachování společnosti přitom považuje smysl občanů pro stud a spravedlnost, přičemž podle Prótagora je tímto smyslem obdařen každý člověk, a proto je podle něj nejpřirozenějším státním zřízením demokracie.
Co se týče poznání, dodnes je známý Prótagorův nejslavnější výrok, který říká, že „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou„.
Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani pravda objektivní, nýbrž jen pravda subjektivní – zdá se přitom, že Prótagorás míní svůj výrok tak, že onou příslovečnou mírou není člověk jako druh, nýbrž konkrétní, jednotlivý člověk: jedna a táž věta může být totiž jednou pravdivá a jindy nepravdivá podle toho, kdo a za jakých okolností ji vyslovuje.
Dnes se ale často soudí, že je tento krajně relativistický a krajně subjektivistický názor na poznání připisován Prótagorovi neprávem, předpokládá se, že Prótagorás byl přesvědčen o schopnosti člověka poznávat skutečnost a že prvotní zdroj rozporů v tvrzeních nehledal v poznávajícím člověku, nýbrž ve vnitřní protikladnosti věci samé.
Svoji nauku Prótagorás přitom opírá o Hérakleitův „věčný tok“ (viz Hérakleitos z Efesu) a o jeho zákon jednoty protikladů.
Prótagorova skepse je pak vyjádřena i v jeho vztahu k náboženství – ve spise „O bozích“ se vyjádří, že „není možné o bozích vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou…“ – důsledkem této Prótagorovy skepse je pak jeho obvinění z bezbožnosti a vypovězení z Athén.
V roce 410 př. n. l. Prótagorás z Abdér umírá.