Zemřel Ray Bradbury. Jsou toho plná média, hromadně se R.I.P.uje, nicméně, obávám se, že mnozí kondolující jdou tak trochu s davem, aby nemuseli přiznat, že žádného „Brambury“ neznali nebo že pro ně byl filozofující básník sci-fi jako autor, jenž se proslavil v padesátých letech 20. století, mrtvý už dávno.
A ejhle, on umřel až dneska. Jaké to překvapení. Omluvou budiž literárním nedoukům to, že jen málokdo se dožije 91 let.
451 stupňů Fahrenheita. Bible novodobých Koniášů
Guy Montag má svoji práci rád. Živí se jako požárník. Tady odbočka – není to požárník ve smyslu socialistického požárníka, který nahradil prvorepublikového hasiče, Guy Montag je skutečný požárník: požáry zakládá. Pálí knihy, pálí knihovny, pálí celé domy.
Občas se stane, že majitelé se nechtějí svých tištěných pokladů vzdát. I oni tedy skončí v plamenech. Vše přitom svým ostřížím (mechanickým) okem hlídá robotický Ohař. Vyčenichá každou knihu. A umí bleskurychle zabít.
Pálit knihy. Pro Guye je to božské. Je to rozkoš. Je to pro něj víc, než se milovat s Mildred (jeho žena), která přes den žije se svojí Rodinkou u telestěny a v noci spí spánkem člověka, umrtveného hypnotiky. Pak ale Guy po cestě ze služby potká Clarissu, mladou dívku, jejíž rodina se přistěhovala do sousedství.
„Je mi sedmnáct a jsem cvok,“ řekla.“Můj strýček říká, že to jde jedno s druhým. Prý, když se tě lidi budou ptát, kolik ti je, pověz jim, že sedmnáct a že jsi cvok. Že se takhle v noci pěkně jde? Já ráda čichám k věcem a dívám se na ně a někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce.“
Šli dál a opět mlčeli, až konečně řekla zamyšleně: „Víte, že se vás vůbec nebojím?“
Překvapilo ho to. „Proč byste se měla bát“?
„Tolik lidí se vás bojí. Myslím vás, požárníků. Ale vy jste vlastně docela normální člověk…“
Spatřil v jejích očích sebe sama, uzavřeného ve dvou zářících kapkách průzračné tekutiny, sama sebe, černého a uzavřeného, jemně do všech podrobností, s rýhou kolem úst, se vším všudy, jako by její oči byly dva zázračné kousky jantaru a mohli ho oblít a nedotčeného uchovat…
A potom Clarissa McClellanová řekla:
„Mohu se vás na něco zeptat? Jak dlouho jste u požárníků?“
„Od dvaceti. Už deset let.“
„A přečtete si někdy některou z těch knih, které pálíte?“
Zasmál se. „To je protizákonné!“
„Ano, máte pravdu.“
„Je to pěkná práce. V pondělí spálit Millayovou, ve středu Whitmana, v pátek Faulknera, spálit je na popel a potom spálit ten popel. To je naše oficiální stanovisko.“
Šli dále a dívka řekla: „Je to pravda, že kdysi dávno požárníci požáry hasili, místo aby je zakládali?“
„Ne, domy byly samozřejmě odkjakživa ohnivzdorné.“
„To je divné. Jednou jsem slyšela, že před dávnými časy hořívaly domy nešťastnou náhodou a že lidi volali požárníky, aby plameny uhasili.“
Zasmál se.
Prudce k němu otočila hlavu: „Proč se smějete?“
„Já nevím.“ Znovu se rozesmál a pak se zarazil. „Proč se ptáte?“
Clarissa má další a další otázky. Víte, že ráno je tráva pokryta rosou? Guy už tohle dávno zapomněl. Jste šťastný? Šťastný? Takový nesmysl!
Guy přijde domů. Nad hlavou mu zaburácí bombardéry, válka je na spadnutí. Otevře dveře do ložnice a najde Mildred. Předávkovala se. Pokusila se o sebevraždu. Na co se ho Clarissa ptala? Jestli je šťastný?
Od toho večera začne Guy Montag o své práci pochybovat. Pak při jedné akci, kdy se stane svědkem toho, jak vrásčitá stařena raději zemře v plamenech, než by se vzdala svých knih, několik výtisků zachrání. Vede mu ruku zvědavost nebo něco jiného? Schová knihy doma, do práce vzkáže, že je nemocný.
Velitel jeho nemoc prohlédne, přijde za ním a slíbí beztrestnost, když Guy knihy do jednoho dne spálí. Guy poslechne, ale jen zčásti, spálí pouze jednu. Pak ho někdo udá (dozví se, že Mildred), za trest je přinucen spálit vlastní dům. Knihy ale musí zachránit stůj co stůj! Když se mu do cesty postaví velitel, zabije to a vydává se na útěk…před Ohařem a vlastní minulostí.
Vyústění Bradburyho novely je ryze humanistické. Guy Montag se dostává do společenství vzdělanců, kteří pro budoucnost zachovávají knihy poněkud netradičním způsobem – učí se je nazpaměť. Jeho noví přátelé o sobě říkají, že nejsou nic víc, než obaly knih.
Je jich hodně, žijí roztroušeně, především na venkově, kam moc centrální vlády dosáhne méně než na obyvatele měst.
“ … nejsme nic víc než ochranné obaly knih, jinak nemáme význam. Někteří z nás bydlí v malých městech. První kapitola Thoreaueova Waldenu v Green River, druhá kapitola ve Willow Farm, v Maine. A v Marylandu je dokonce vesnička -má jen dvacet sedm obyvatel, té se nikdy žádná bomba nedotkne – a tam bydlí sebrané spisy člověka jménem Bertrand Russel. Vyberte si takové město a odpočítejte stránky, tolik a tolik stránek na osobu. A až bude po válce, pak jednou, dřív nebo později, mohou být knihy napsány znovu. Povoláme lidi, jednoho po druhém, aby přednesli, co znají, dáme to dohromady a vysázíme, aby se to zachovalo až do příchodu nějaké jiné doby temna, kdy budeme možná muset začít s celou tou zatracenou záležitostí znova od začátku…“
Proč číst Bradburyho? Má hlavu. A patu
Všem, kdo si chtějí dílo Raye Bradburyho připomenout, bych určitě 451 stupňů Fahrenheita doporučil ještě dneska večer otevřít. Novela je útlá, nádherně se čte, do půlnoci je hotovo.
Těm, kdo se o „nějakém“ Bradburym dočetli až dneska (třeba „zajímavost“, že neuměl zašroubovat žárovku), ji doporučuji také. Ray Bradbury, básník sci-fi, který o sobě říkal, že sci-fi vlastně nepíše, má to, co mnoha dnešním rychlokvaškám schází – hlavu a patu.