Václav II., český a polský král z rodu Přemyslovců, přichází na svět pravděpodobně 27. září roku 1271 jako syn českého krále Přemysla Otakara II. (viz Přemysl Otakar II.) a Kunhuty Haličské.
Václavovo dětství není šťastné – po otcově smrti je, společně se svojí matkou, Kunhutou, držen svým poručníkem, a tedy faktickým vládcem českých zemí, Otou Braniborským (Moravě vládne německý král Rudolf I. Habsburský) v letech 1278-1283 v internaci na hradě Bezdězu a Braniborsku: poté, co se Kunhutě podaří z Bezdězu v roce 1279 uprchnout, pak vyrůstá Václav sám – strádání a osamocenost těchto let se pak odrazí na Václavově dalším fyzickém i duševním životě.
V roce 1283 je Václav ze zajetí vykoupen českými stavy a vrací se (v květnu 1283) do Čech, kde pak ve stejném roce začíná panovat.
Zpočátku vládne Václav II. pod vlivem druha (a po jeho svolení pak manžela) své matky Záviše z Falkenštejna – Záviš má dominantní postavení u dvora až do konce osmdesátých let 13. století – po smrti Kunhuty, Václavovy matky, je ale, i díky intrikám skupiny pánů, seskupených kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic, Záviš v roce 1289 zajat a o rok později popraven.
V roce 1291 se Václav II. rozhodne k expanzi do Polska, kde získává rozsáhlá území (Opolsko, Krakovsko, Malopolsko) – těmito územními zisky se pak před Václavem II. otevírá možnost získání polské královské koruny.
Tu získává v polském Hvězdně v roce 1300 (jeho nárok je potvrzen sňatkem s Eliškou Rejčkou, dcerou Přemysla II. Polského, dědičkou polského trůnu, když je již předtím korunován v roce 1297 českým králem – od Rudolfa I. Habsburského pak získává potvrzení kurfiřtské hodnosti českým králům a funkci říšského arcičíšníka.
Když v roce 1301 vymře uherský královský rod Arpádovců, přijme Václav II., přes odpor papežské kurie svatoštěpánskou (tj. uherskou) korunu pro svého syna Václava III. (viz Václav III.) – čeští panovníci tak vládnou českým zemím, Polsku i Uhrám.
Kromě těchto územních zisků se Václav II. pokouší za své vlády ovládnout Míšeňsko, v roce 1291 pak připojí k českým zemím Chebsko, též ovládne značnou část Saska.
S nástupem papeže Benedikta XI. ale začínají narůstat tlaky na oslabení přemyslovské moci ve střední Evropě – tyto tlaky pak vyústí ve ztrátu uherské koruny v roce 1304, když je Václav II. donucen opustit Uhry, a v tažení římského krále Albrechta I. Habsburského do Čech – v roce 1305 jsou ale Albrechtova vojska vojsky českými, vedenými Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka poražena.
Brzy po tomto vítězství pak ale Václav II. onemocní tuberkulózou a ještě téhož roku umírá.
Stejně velkolepá jako jeho politika zahraniční je i Václavova politika domácí – po překonání hospodářské krize osmdesátých let 13. století, zaviněné předchozí vládou Oty Braniborského a katastrofální neúrodou v letech 1281-82, dochází k prudkému hospodářskému i společenskému rozvoji českých zemí – dokladem toho je např. i ražba jedné z nejhodnotnějších měn evropského středověku, pražského groše (od roku 1300).
Za vlády Václava II. je založen i klášter cisterciáků v Praze na Zbraslavi – tento klášter je Václavem zamýšlen jako nové pohřebiště českých králů.
V době rozmachu těžby stříbra (především v Kutné Hoře) vydává Václav II. tzv. Horní zákoník, jeho pokus o kodifikaci právních zvyklostí v Čechách (tedy pokus o vznik zemského zákoníku) ani pokus o založení univerzity v Praze (ač sám neumí číst a psát, umění a vzdělání Václav II. mocně podporuje, má vytříbený umělecký vkus) nejsou úspěšné.
Za svého života je Václav II. dvakrát ženat – poprvé s Jitkou (Gutou) Habsburskou, dcerou Rudolfa Habsburského, s níž má deset dětí – Přemysla, Václava , Anežku, Annu, Elišku, Gutu, Jana, druhého Jana, Markétu a druhou Gutu. Druhou ženou Václava II. je pak Eliška Rejčka, s níž má dceru Anežku. Kromě těchto dětí má Václav II. i několik levobočků, z nichž jsou nejznámější Jan Volek, který je od roku 1310 kanovníkem vyšehradským a od roku 1334 biskupem olomouckým.
Jak již bylo zmíněno výše, Václav II. umírá nedlouho po svém vítězství nad Albrechtem II. Habsburským na tuberkulózu – stane se tak 21. června roku 1305 na Pražském hradě.