Viktor Dyk, český básník, prozaik, dramatik a publicista etického a nacionálního zaměření, přichází na svět 31. prosince roku 1877 v Pšovce u Mělníka v rodině ředitele lobkovického mělnického panství.
Mladý Dyk vyrůstá v prostředí vyhrocených nacionálních (česko-německých) rozporů, což se později natrvalo odrazí v jeho literární tvorbě a politické činnosti.
V roce 1888 se Dyk stěhuje z česko-německého národnostního pomezí do Prahy, kde pak studuje na gymnáziu v Žitné ulici, kde je jedním z jeho profesorů (konkrétně profesorem historie) jiný známý spisovatel – Alois Jirásek. Po maturitě v roce 1896 pak Dyk až do roku 1900 navštěvuje pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský).
Dyk je již od desátých let dvacátého století velmi činný v politice (za první světové války je dokonce půl roku vězněn rakouskými úřady za velezradu) – od roku 1911 je čelným představitelem dvou pravicových stran, státoprávně pokrokové strany a strany národnědemokratické, kterou v roce 1918 spoluzakládá a za kterou se pak stává poslancem Národního shromáždění a od roku 1925 senátorem.
Dyk politik je výrazným a zarputilým oponentem politiky tzv. skupiny Hrad, zvláště pak politiky samotného T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.).
Dyk publicista rediguje nebo spolurediguje „Lumír“ (v letech 1907-1931), „Samostatnost“ ( v letech 1910-1914), „Národní listy“, různé almanachy a sborníky – Dykova politická publicistika z let 1917-1931 je pak shrnuta do souboru „O národní stát“ (1932-1938, 7 svazků).
Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým, absolutním ideálem, zvláště mravním, občanským, národně vlasteneckým či obecně humanistickým na straně jedné (svoboda, statečnost, čestnost, věrnost aj.) a přízemní realitou, v níž jsou tyto ideály rozmělněny pragmatickými kompromisy či rezignací na straně druhé – Dyk vstupuje do literatury v době, kdy vrcholí hnutí dekadence a symbolismu.
Tato hnutí pak výrazně ovlivní Dykovy první soubory básní – „A porta inferi“ (1897), „Síla života“ (1898) – a próz – „Hučí jez a jiné prózy“ (1903).
Dyk je ale zároveň příslušníkem literární generace, společně např. s F. Šrámkem či F. Gellnerem (viz Gellner, František), generace, která na počátku 20. století usiluje o přiblížení literatury k reálnému životu – pod vlivem tohoto úsilí pak Dyk píše básnické sbírky „Marnosti“ (1900), „Satiry a sarkasmy“ (1905) a „Pohádky z naší vesnice“ (1910), sbírky, v nichž Dyk vytváří osobitý umělecký styl, vyznačující se úsporností výrazu, vyhraněnou, často ironickou či satirickou pointou a aktualizací kulturních archetypů a symbolů.
Ve vrcholných dílech Dykova literárního období následujícího je pak vzpoura jednotlivce, motivovaná individuálními morálními postoji a představami, poměřována tragikou smrti nebo neodvratné, ubíjející všednosti – příkladem jsou lyrickoepické básně „Milá sedmi loupežníků“ (1906), „Giuseppe Moro“ (1911), „Zápas Jiřího Macků“ (1916), drama „Zmoudření Dona Quijota“ (1913), povídka „Krysař“ (1915) atd.
Svůj vyhraněný individualistický postoj k životu Dyk překonává až v okamžiku, kdy ztotožní svůj osud básníka s osudem národa ve své tzv. válečné tetralogii, tvořené sbírkami „Lehké a těžké kroky“ (1915), „Anebo“ (1917), „Okno“ (1921) a „Poslední rok“ (1922).
Vedle této své tvůrčí linie ale Dyk pokračuje i v tvorbě satirické – Dyk ve svých verších i próze – „Můj přítel Čehona“ (1925) – karikuje pasivitu a oportunismus českého národa.
V osobní lyrice („Noci chiméry“, 1917) Dyk bojuje s pocity hořkosti a melancholické deziluze, které překonává stále se obnovujícím mravním heroismem i zmoudřelým životním vyrovnáním ve své poslední básnické sbírce „Devátá vlna“ (1930).
Dyk též hojně překládá – ponejvíce pak z francouzštiny tzv. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.
Život Viktora Dyka končí tragicky – umírá 14. května roku 1931 v jugoslávském Lopudu, když ho při koupání v moři raní mrtvice.