Miroslav Holub. Lékař básníkem

Miroslav Holub, český básník, esejista, překladatel a lékař-imunolog, přichází na svět 13. září roku 1923 v Plzni v rodině právního úředníka a profesorky jazyků.

V mládí Holub studuje na plzeňském klasickém gymnáziu, po jehož absolvování v roce 1942 pracuje (za okupace jsou české vysoké školy uzavřeny) až do konce druhé světové války jako dělník na dráze.

Po válce pak Miroslav Holub působí jako pomocný vědecký asistent na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský) (v letech 1945-52), zároveň studuje lékařskou fakultu (v letech 1946-53).

Po skončení studia Miroslav Holub pracuje nejprve na patologii v pražské nemocnici na Bulovce, poté působí jako vědecký pracovník v Mikrobiologickém ústavu Čs. akademie věd – v šedesátých letech pak Holub působí v podobných vědeckých institucích i v zahraničí, mimo jiné ve Spojených státech amerických či v Německu.

Od roku 1972, když se předtím podrobí veřejné sebekritice za své politické postoje v období tzv. pražského jara v roce 1968, působí pak Miroslav Holub v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny, kde se věnuje imunologii – v Institutu Holub působí až do roku 1994.

Poté se Miroslav Holub věnuje opět vědecké práci (v oboru imunologie) v Mikrobiologickém ústavu (nyní již jen) České akademie věd.

Holubovy literární začátky spadají do období konce druhé světové války, kdy poprvé uveřejňuje své básně v různých časopisech a ve sbornících „Ohnice“ – již v této době je Miroslav Holub básníkem osobitým, tato jeho osobitost spočívá v tom, že vědec, člověk rozumový, v něm vede ruku básníka – umělecké vnímání světa je u Holuba podřízeno rozumové úvaze, jeho básnický projev je pak střídmý a věcný, forma a stavba Holubových básní je zcela racionální.

Po období básnických začátku pak přichází období několikaletého Holubova literárního odmlčení – Miroslav Holub se věnuje výhradně medicíně a vědecké práci.

Tvořit opět Miroslav Holub začíná na konci padesátých let – v roce 1958 vychází jeho první básnická sbírka „Denní služba“, následovaná sbírkami „Achilles a želva“, „Slabikář“ (1961) a „Jdi a otevři dveře“ (1962).

Na začátku šedesátých let pak vznikají i další Holubovy knihy: v roce 1963 „Kam teče krev“, „Zcela nesoustavná zoologie“ a „Tak zvané srdce“ – v těchto sbírkách Holub z různých pohledů kritizuje tzv.“vědecký (tj. marxistický) světový názor“.

Na konci šedesátých let pak Miroslav Holub píše sbírky „Ačkoli“ (1969) a „Beton“ (1970).

V sedmdesátých letech, za husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, Miroslav Holub nepublikuje, přesněji řečeno, publikovat nesmí – důvodem jsou jeho politické názory v období tzv. pražského jara a jeho báseň, v níž v lednu roku 1969 reaguje na sebeupálení J. Palacha (viz Palach, Jan).

Svolení mocných se básník nedočká ani po pokořující veřejné sebekritice v deníku Práce v roce 1973, kdy se kaje za své politické názory na konci šedesátých let – sbírka „Naopak“ vychází až v roce 1982.

Do roku 1989, kdy je v Československu obnoven demokratický politický systém, pak Holub vydává ještě sbírku scénických básní „Interferon čili O divadle“ (1986).

Po roce 1989 pak Miroslav Holub, již zcela bez omezení, vydává sbírky „Sagitální řez“ (1989), „Syndrom mizející plíce“ (1990) a „Ono se letělo“ (1994).

Jako prozaik je Miroslav Holub znám jako autor osobitých esejistických cestopisů z cest do Spojených států amerických, Číny, Indie atd. – jsou jimi „Anděl na kolečkách“ (1963), „Žít v New Yorku“ (1969) a „Aladinova lampa“ (1996).

Kratší prozaické texty a texty publicistické (fejetony apod.) pak vycházejí v Holubových knihách „Tři kroky po zemi“„K principu rolničky“ (1963), (1987), Holubovy sebereflexe, vztahující se k jeho vlastní tvorbě jsou pak shrnuty v knihách „Maxwellův démon čili O tvořivosti“ (1988), „Skrytá zášť věku“ (1991) a „O příčinách porušení a zkázy těl lidských“ (1996).

Dílo Miroslava Holuba je, bohužel, známé více v zahraničí než-li u nás, jeho knihy byly dosud přeloženy do více než čtyřiceti světových jazyků.

Miroslav Holub umírá 14. července roku 1998 v Praze.