František Tomášek, český katolický duchovní, pražský arcibiskup a kardinál, osobnost, která stojí po obnovení demokratického zřízení v Československu v roce 1989 v čele obrodného procesu v československé katolické církvi, přichází na svět 30. června roku 1899 v moravské Studénce (okres Nový Jičín) v rodině učitele – od svých sedmi let, po otcově smrti, pak Tomáška, společně s dalšími pěti sourozenci, vychovává pouze matka.
V mládí budoucí kardinál Tomášek studuje Slovanské gymnázium v Olomouci, po něm pokračuje ve studiích na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě ve stejném městě – v roce 1922 je pak Tomášek vysvěcen na kněze.
Po svém vysvěcení působí František Tomášek jako katecheta na Moravě (Olomouc-Pavlovice, Kelč u Hranic na Moravě…), v roce 1934 pak nastupuje na post asistenta pro pedagogiku a katechetiku na olomoucké bohoslovecké fakultě – v roce 1938 právě na této fakultě Tomášek obhájí doktorát z teologie.
V době okupace (a uzavření vysokých škol v zemi) působí Tomášek nejprve opět jako katecheta (Olomouc-Hodolany), později pak jako školní inspektor náboženství.
Po skončení druhé světové války se František Tomášek vrací na své místo na olomoucké bohoslovecké fakultě, v roce 1946 je pak jmenován papežem titulárním biskupem butským a světícím biskupem olomouckým.
Po komunistickém převratu v roce 1948 a stále intenzivnější perzekuci katolické církve, kterou pražský arcibiskup J. Beran (viz Beran, Josef) odmítne podřídit komunistické moci, je pak František Tomášek v roce 1949 tajně arcibiskupem J. Matochou vysvěcen na světícího biskupa olomouckého – mezi roky 1951-54, v době nejostřejších zásahů komunistické moci vůči katolické církvi, je Tomášek internován v pracovním táboře v Želivi, společně s dalšími vůdčími osobnostmi československé katolické církve.
Po částečném uvolnění církve z komunistického sevření (a po propuštění ze Želivi) se František Tomášek stává administrátorem v Moravské Huzové u Olomouce.
V následujících letech se Tomášek stává významnou osobností české katolické církve – komunistická moc jej považuje za člověka schopného podřídit církev komunistickému režimu a tak se Tomášek stává partnerem komunistů při jednáních o vztahu československého komunistického státu a katolické církve.
V letech 1963-65 se František Tomášek účastní II. vatikánského koncilu, v roce 1965 je pak jmenován, po nedobrovolné emigraci pražského arcibiskupa a kardinála J. Berana, apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze.
V období kolem roku 1968, kdy dochází během tzv. pražského jara k částečnému uvolnění komunistické diktatury v Československu, se František Tomášek aktivně zapojuje do obrodného procesu v katolické církvi.
V průběhu první poloviny sedmdesátých let 20. století se František Tomášek, v době nastupující husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, účastní mnoha jednání s komunistickou mocí, týkajících se společenskopolitického postavení katolické církve v komunistickém režimu.
V roce 1977 je František Tomášek jmenován papežem Pavlem VI. kardinálem, o rok později je pak uveden na post> 34. pražského arcibiskupa a primase českého – ve stejném roce se Tomášek účastní konkláve, která zvolí za nového papeže Karola Wojtylu (viz Jan Pavel II.).
V osmdesátých letech 20. století pak kardinál Tomášek stále otevřeněji a razantněji vystupuje na obranu lidských práv a (nejen náboženských) svobod, navazuje přitom mnohé významné vztahy s československým disentem (protikomunistickou politickou opozicí).
V roce 1989 je to pak právě nejvíce kardinál František Tomášek, kdo se zaslouží o Anežky České (viz sv. Anežka Česká), v listopadu téhož roku se pak katolická církev v jeho osobě rázně postaví na stranu prodemokratických sil, žádajících obnovu demokratického zřízení v Československu.
Kardinál a arcibiskup pražský František Tomášek umírá 4. srpna roku 1992 v Praze, když předtím, v roce 1991 na vlastní žádost opouští úřad pražského arcibiskupa. Ostatky kardinála Františka Tomáška jsou uloženy v chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) v Praze.
Arcibiskupem pražským a primasem českým, který nastupuje na jeho místo, se stal kardinál Miloslav Vlk.