Leopold I. Habsburský, římský císař, český a uherský král, přichází na svět 9. června roku 1640 ve Vídni jako čtvrtý syn císaře a krále Ferdinanda III. (viz Ferdinand III. Habsburský) a jeho první ženy Marie Anny Španělské.
Jako čtvrtý syn, i když jeho dva starší bratři, Filip August a Maxmilián Tomáš, zemřou ještě před jeho narozením, nemá Leopold nárok na žádný z habsburských trůnů – za nástupce Ferdinanda III. je určen druhý z žijících synů, Ferdinand IV. (viz Ferdinand IV. Habsburský), starší Leopoldův bratr. Leopoldova kariéra má být podle otce nasměrována jiným směrem – má následovat kariéru svého strýce arcivévody Leopolda Viléma, několikanásobného biskupa a velmistra řádu německých rytířů – Leopoldovi I. je přisouzena kariéra duchovního. V létě roku ale Ferdinand IV. náhle umírá a z Leopolda se stává budoucí panovník. Otec mu hned v následujících letech zajistí uherský a český trůn (uherským králem se stává Leopold I. Habsburský 27. června 1655 a českým pak 14. září roku 1656).
Otcova snaha zajistit synovi titul římského krále a zajistit mu tak nástupnictví v hodnosti římského císaře však končí neúspěchem – proti je zejména Francie, mající zájem na zmenšení vlivu Habsburků v říši.
Zápas o římský trůn je pak pro Leopolda prvním samostatným bojem na evropské scéně po smrti otce – v roce 1658 v tomto boji vítězí: 18. července je Leopold I. Habsburský ve Frankfurtu zvolen římsko-německým císařem a o třináct dní později je tamtéž korunován.
Za vlády Leopolda I. Habsburského se Habsburská říše potýká s mnoha vnějšími i vnitřními problémy. Zvnějšku jí nebezpečí hrozí hlavně na západě – od tradičního rivala Habsburků, Francie – a na jihovýchodě od Osmanské říše. Vnitřním nebezpečím je pak pro Habsburskou říši především nestabilita v Uhrách, přesněji v jejich západní a severní části (zbytek Uher je obsazen Turky) – zdejší šlechta několikrát za Leopoldovi vlády povstane a spojence přitom nachází v sedmihradských knížatech a nezřídka též v osmanských Turcích.
V letech 1663-1664 proběhne první Leopoldova velká vojenská srážka s Osmanskou říší – o dvacet let později pak stojí Turci před Vídní, kde jsou ( i díky velké pomoci dalších evropských panovníků, především polského krále Jana III. Sobieského a německých knížat) Leopoldem I. 12. září roku 1683 poraženi. Toto vítězství je pak začátkem postupného vytlačení Turků z Uher v osmdesátých a devadesátých letech 17. století. Nakonec je po vítězství u Zenty (roku 1697) uzavřen v roce 1699 karlovický mír, jímž Habsburské říši připadne území Uher se Sedmihradskem, Chorvatskem a Slavonií. Balkánská hranice monarchie se ustaluje přibližně na linii Sáva-Dunaj-Transylvánské Alpy.
Vítězný boj s Osmanskou říší patří k vrcholným úspěchům Leopoldovy vlády. Na západě, kde se jeho říše sráží s rozpínavou Francií, ale tolik úspěšný není – po válce, která proběhne v sedmdesátých letech 17. století mezi koalicí Nizozemska, Španělska, Lotrinska a Habsburské monarchie a mezi Francií (pod vládou Ludvíka XIV.) a jejím spojencem Švédskem, přichází Habsburská monarchie nijmegenským mírem z roku 1679 o některá svá území. Teprve další konflikt v letech devadesátých a následný mír z Rijswijku (1697) vrací Leopoldovi jeho územní ztráty z předchozí války.
K dalšímu velkému střetu s francouzskými Bourbony dochází pak na sklonku Leopoldovi vlády ve válce o dědictví španělské – výsledku tohoto střetu se však Leopold I. Habsburský již nedožije.
Pro české země znamená Leopoldova doba především trvalý mír – české země tak mají dostatek času na to, zotavit se hospodářsky i demograficky z následků třicetileté války. České území je za vlády Leopolda I. Habsburského ušetřeno přímých válečných akcí (s výjimkou východní Moravy), obyvatelstvo se nicméně Leopoldových válek účastní jak přímo (účastní ve vojsku) tak nepřímo (velkým daňovým zatížením).
Leopoldova vláda je v Čechách charakterizována též atmosférou vypjaté barokní zbožnosti, kdy je již zklidněna rekatolizace a celé Čechy i Morava jsou v podstatě katolické.
Velkým problémem se ale stává sociální situace venkovského (poddanského) obyvatelstva, které se stále častěji začíná dostávat do konfliktů s vrchností – k největšímu selskému povstání pak dochází v roce 1680, v době, kdy Leopold I. Habsburský právě pobývá v Praze.
Císař Leopold I. Habsburský je osobně kultivovaným a uměnímilovným panovníkem, věnuje se komponování a provozování hudby, účastní se mnohých dvorských baletních a divadelních produkcí.
Leopold I. Habsburský je celkem třikrát ženat a se svými manželkami má celkem 16 dětí. Jeho prvou ženou se 12. prosince roku 1666 stává jeho neteř, španělská infantka Markéta Marie Terezie, s níž má syny Ferdinanda Václava a Jana Leopolda a dcery Marii Annu a Marii Antonii. Druhé manželství uzavírá Leopold několik měsíců po smrti Markéty, 15. října roku 1673, se vzdálenou sestřenicí Klaudií Felicitas Tyrolskou, která mu porodí dvě dcery – Annu Marii Žofii a Marii Josefu Klementinu.
Třetí manželkou Leopolda I. je pak Eleonora Magdaléna Falcko-Neuburská, s níž se žení 14. prosince roku 1676 a s níž má celkem deset dětí – Josefa, pozdějšího císaře Josefa I. (viz Josef I. Habsburský), Kristýnu, Marii Alžbětu, Leopolda Josefa, Marii Annu, Marii Terezii, Karla (pozdější císař Karel VI.), Marii Josefu, Marii Magdalénu a Marii Markétu.
Císař Leopold I. Habsburský je jedním z nejdéle panujících Habsburků (na českém trůně ho délkou panování předčí až František Josef I. {viz František Josef I.}), vládne celých 48 let. Smrt k němu pak přichází v jeho pětašedesáti letech ve Vídni 5. května roku 1605, pohřben je v habsburské kapucínské kryptě tamtéž.