Mistr Eckhart, největší osobnost mezi středověkými mystiky, myslitel, který velmi výrazně napomáhá uvolnění sil víry z racionalizované teologie a filozofie vrcholné scholastiky, přichází na svět jako Johannes Eckhart v rytířské rodině v Hochheimu u Gothy v Durynsku.
Životopis Mistra Eckharta? V mládí získává Johannes výtečné teologické a filosofické vzdělání v Kolíně nad Rýnem a Paříži, obzvláště přesně přitom ovládá scholastiku a Aristotela (viz Aristotelés ze Stageiry), někdy se uvádí, že jeho učitelem byl sám Albert Veliký (viz Albert Veliký), „doctor universalis“.
Po studiích následuje Johannesova církevní kariéra – postupně dosahuje v dominikánském řádu, jehož je členem, těch nejvyšších postů: nejprve je převorem dominikánů v Erfurtu, pak postupně provinciálem řádu pro Sasko, generálním vikářem pro české kláštery, učitelem v Paříži, kazatelem ve Štrasburku, převorem ve Frankfurtu nad Mohanem a v posledním období svého života převorem v Kolíně nad Rýnem.
V místě jeho posledního působiště pak naplno propuká dlouhodobý, latentní spor mezi Eckhartem a církví – arcibiskup kolínský jej staví před duchovní soud a Mistr Eckhart musí v roce 1327, krátce před svojí smrtí (která přichází ve stejném roce), v kolínském dominikánském chrámu své učení odvolat. Jeho odvolání je ovšem jen velmi formální a obecné, Eckhart je formuluje takto: “ …jestliže něco, co jsem napsal, řekl nebo kázal, obsahuje snad nějaký omyl ve víře, odvolávám to a chci, aby to bylo považováno za nikdy nevyřčené…“
Po Eckhartově smrti pak papež svojí bulou odsoudí celou řadu jeho tvrzení, shrnutých zejména ve dvou knihách, a to v knize „Otázky o bytí“ (Quaestiones de esse) a knize „Trojité dílo“ (Opus tripartium), jako kacířství.
Eckhartovu filozofii nelze z formálního hlediska srovnávat s velkými systémy scholastiky – nepodává propracovaný sytém, v němž má vše své pevné místo, je spíše výrazem intenzivního náboženského prožitku, nestará se o jednotlivosti světa a přírody, nýbrž krouží výhradně kolem dvou věčných pólů mystiky – Boha a duše.
Eckhart ve svém pojetí Boha navazuje na Plótína (viz Plótínos) a na spisy domnělého Dionýsia Aeropagity – Bůh je tak absolutně dobrý, jediný, absolutní a nad světem, že o něm lidský jedinec nemůže vůbec nic vypátrat – cokoliv by mu chtěl člověk připsat jako atribut, mu spíše nepřísluší než přísluší, teologie proto sestává především z negativních výpovědí. Eckhart svého Boha, který je zcela mimo tento svět, nazývá „božstvím“ nebo „nezpřírodnělou (nestvořenou) přírodou“ – toto „božství“ je ale nutno odlišovat od „Boha“(neboli „zpřírodnělé, stvořené přírody“).
Eckhartovo „božství“, protože mu nelze v podstatě přisoudit ani atribut „bytí“ (kvůli jeho neuchopitelnosti), je čímsi jako propastí nicoty a teprve, když se „prohlásí“, když je „vysloveno Slovem“, zjeví se a stane se z něj trojjediný Bůh křesťanství, „božství se rozestoupí v objekt a subjekt, přičemž subjektem je Bůh Otec a objektem (Slovem, v němž je „božství“ prohlášeno) je Bůh syn – řečeno s Mistrem Eckhartem: „Věčné Slovo je Slovo Otce a je jeho jednorozený Syn, náš Pán Ježíš Kristus. V něm vyslovil všechna stvoření bez počátku a bez konce…“ Pouto lásky, které spojuje Otce a Syna, je pak pro Eckharta Duchem svatým. Trojjediného Boha křesťanského chápe Eckhart jako první „emanaci“, jako vyzáření původnějšího „božství“, které stojí nad ním.
Druhou základní myšlenkou Eckhartovy filozofie je stará mystická nauka o jednotě Boha a lidské duše, která je vytvořena podle obrazu Boha – duše je přitom u Eckharta stejně jako Bůh trojjedinná: sestává ze tří duševních sil, z poznání, z „hněvání se“ a z chtění, jimž Eckhart přiřazuje při základní křesťanské ctnosti – víru, lásku a naději. Ale jako na trojjediným Bohem stojí „božství“ i nad duší a jejími třemi silami stojí božská “ …jiskérka, která je světlem božské rovnosti, které se po celý čas obrací k Bohu…“
Třetí základní myšlenkou, a nutným důsledkem myšlenek předchozích, Eckhartovy mystické filozofie je vystoupení ze sebe a splynutí s Bohem – podmínkou tohoto splynutí je zřeknutí se hříchu, který nás od Boha odděluje, dále dosáhnutí klidu a vnitřního uvolnění a dospění k „oproštění“, tj. k odloučení se od všech pozemských věcí a nakonec i od svého vlastního já a vzdání se vlastní vůle – jen tak jedinec vejde do vůle Boží.
Po tomto vejití se podle Eckharta stává lidská duše rovnou Bohu a poznává přitom, že všechno kromě Boha je nejen bezcenné, nýbrž zcela nicotné, že všechno existuje jen potud, pokud je to v Bohu – v tomto stavu duše vystoupí nad prostor a čas a poznává, že bytost, která je základem všeho, není časová pomíjivost, nýbrž věčná, bezčasová přítomnost. Duše ale také poznává věčnou nutnost, která je základem všeho, protože “ …z nutnosti musí Bůh dělat všechna svoje díla…“
Tato poznaná věčná nutnost také zakládá proces vykoupení, kterým duše vstupuje do Boha – nutnost opět nikoli jen pro člověka, nýbrž také pro Boha, protože „Bůh nás může postrádat právě tak málo, jako my jeho“.
Eckhart, podobně jako celý křesťanský středověk, vidí spásu jedince v podstatě v poznání – rozdíl oproti např. scholastikům je ale v tom, že toto poznání je u Eckharta mystické a lze ho dosáhnout již v pozemském životě.
Eckhartovo dílo, plné jazykového mistrovství a duchovní a náboženské hloubky, jedno z nejvelkolepějších děl v dějinách křesťanského ducha, nicméně v teologických kruzích v průběhu staletí zapadlo – až moderní doba, a jedinec hledající cestu k sobě i k vyšším duchovním hodnotám, toto dílo znovu postupně objevuje.