Giordano Bruno, původním jménem Fillip Bruno, italský myslitel, tvůrce panteistické přírodní filozofie, jíž vrcholí renesanční filosofické myšlení, přichází na svět někdy v roce 1548 v malé rolnické osadě jménem Nola u Neapole v rodině vysloužilého důstojníka.
Jako desetiletý je Bruno rodiči poslán do Neapole, kde se ve škole augustiniána Teofila de Varrano učí základům logiky a dialektiky. Po pěti letech pak vstupuje Fillip do kláštera dominikánů (viz sv. Dominik) a přijímá jméno Giordano
V bohaté klášterní knihovně se pak Giordano Bruno seznamuje s díly scholastiků, hlavně s učením Tomáše Akvinského (viz sv. Tomáš Akvinský), nejvíce je ale ovlivněn díly řeckých klasiků, Aristotelem (viz Aristotelés ze Stageiry), Platónem a jinými…
V roce 1572 je Giordano Bruno vysvěcen na kněze a začíná působit jako duchovní na venkově – do dominikánského kláštera v Neapoli se vrací v roce 1575. Ale ne nadlouho.
Jeho láska k přírodě, povaha, vášnivě se obracející ke světu, poznávání dobových vědeckých objevů a vůbec zájem o světské studium ho vedou ještě téhož roku, po kratičké epizodě v dominikánském klášteře v Římě, kde je proti němu zahájeno kárné řízení za přílišné volnomyšlenkářství a za přechovávání zakázané literatury, k tehdy zcela neslýchanému kroku: opuštění řádu – rokem 1575 se z mnicha Giordana Bruna stává Giordano Bruno potulný filozof.
Od té doby vede Giordano Bruno nestálý život štvance – nejprve odchází z Říma do Benátek, pak následuje Janov a po něm Padova. V roce 1579 se pak Bruno rozhodne Itálii opustit – jeho první kroky v cizině vedou do Ženevy, kde se stává korektorem v místní tiskárně a kde jeho společenská prestiž začíná, díky kontaktům s místními učenci pomalu, ale jistě stoupat.
Jenže Ženeva je kalvínské město a Brunovi je naznačeno, že by bylo vhodné, aby konvertoval na kalvínskou víru. Giordano Bruno, než by přijal, raději odchází, jeho další kroky pak vedou přes Lyon do Toulouse, kde prožívá dva klidné, úspěšné roky a dosahuje hodnosti profesora na tamní, tehdy věhlasné, univerzitě. Přitom získává široký věhlas svými fundovanými a novátorskými filozofickými přednáškami.
Když do Toulouse přichází válka, odchází Giordano Bruno do Paříže, kde též přednáší – v získání profesury na Sorbonně mu ale zabrání jeho exkomunikace z církve. Když pak vzrůstá v Paříži vliv katolické církve, pro niž je kacířem, musí Giordano Bruno opět na pryč – tentokrát se vypraví do Anglie, kde žije a vyučuje nejprve v Oxfordu a posléze v Londýně, kde se kolem něj vytváří kruh šlechtických přátel a příznivců.
Hlavní těžiště Brunovy činnosti v Anglii spočívá ve spisovatelské práci – v londýnském paláci francouzského vyslance, který ho do Anglie přivádí a poskytuje mu veškeré pohodlí, sepisuje vše, co doposud vyslovoval pouze v jednotlivostech při svých přednáškách.
Kromě toho uspořádá Giordano Bruno roku 1593 významnou přednášku na půdě Oxfordu – jasně, přehledně a s velkou dávkou sebejistoty předestře před univerzitními mistry názory Mikuláše Kopernika (viz Kopernik, Mikuláš) a své filosofické dotvoření jeho učení. Bruno navazuje na Kopernika tvrzením, že ani Slunce není středem světa, nýbrž že je pouze středem jedné malé části vesmíru, který je nekonečný. Pro oxfordské učence jsou jeho tvrzení ale nepřijatelná.
Po čase se Giordano Bruno vrací s francouzským vyslancem zpět do Paříže, kde proti sobě svými přednáškami o aristotelismu poštve profesory Sorbonny. Podobně dopadá i na dalších zastávkách svého putování – postupně navštíví a musí opustit německá univerzitní města Marburg, Wittenberg, Prahu (zde stráví šest měsíců roku 1588 na dvoře císaře Rudolfa II. Habsburského {viz Rudolf II. Habsburský}), Helmstedt a nakonec i Frankfurt.
Nikde na svých cestách nenalézá Giordano Bruno klid – nikde nenalezne natrvalo dostatek posluchačů, kteří by se přimkli k idejím, které hlásá, nikde se nenajde vydavatel, který by se jeho kacířské spisy odvážil vytisknout.
Na podzim roku 1591 se Giordano Bruno, na pozvání bohatého benátského patricije, Giovanniho Moceniga, vrací do vlasti – Mocenigo si Bruna najímá, aby ho učil kombinatorice. Kromě vyučování ale vede Mocenigo s Brunem i filosofické a teologické debaty, která se pak Brunovi stanou osudnými – Mocenigo Bruna udá inkvizici za jeho názory a ta jej pak v květnu 1592 zajme.
Ihned po Brunově zatčení začíná inkviziční soud – ale benátský inkvizitor je mírný, evidentně nemá zájem Bruna odsoudit. Papež Kliment VII., Brunův zapřísáhlý nepřítel, chce ale arcikacíře potrestat a tak si jej vyžádá si před inkviziční tribunál do Říma. Osud Bruna je zpečetěn.
Je převezen do Říma, kde je pak několik let vězněn – 4. února roku 1599 mu inkvizice sděluje, že jeho názory jsou kacířské, protože odporují katolické víře. Dostává čtyřicet dní na pokání, během nichž sepíše obhajobu v podobě rozboru osmi bodů obžaloby. Pak dostává ještě dalších čtyřicet dní, ale své názory neodvolá.
Když s ním nic nezmohou ani bývalí spolubratři dominikáni, je vynesen 8. února roku 1600 rozsudek – Giordano Bruno je odsouzen k smrti upálením na hranici. Rozsudek je vykonán 17. února téhož roku…
Brunovy filosofické názory jsou ovlivněny antikou, M. Kusánským, a B. Telesiem. Podle něj je základem světa „jedno“ jako nerozvinutá příčina všeho, která zároveň obsahuje možnost všeho, stavebními kameny světa jsou tzv. monády („O příčině, principu a jednom“). Dalšími hlavními díly Brunovými jsou: „O nekonečnu, vesmíru a světech“, „Večeře na Popeleční středu“, „Vyhnání vítězné bestie“ a „O heroickém nadšení“…
Brunovým myšlenkových odkazem jsou ovlivňováni mnozí myslitelé příštích staletí – Spinoza, Leibnitz, Herder, Goethe a mnozí další…