Rodion Jakovlevič Malinovskij, maršál Sovětského svazu a dlouholetý člen ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (od roku 1956), přichází na svět 23. listopadu roku 1898 v Oděse.
V mládí vychodí Malinovskij církevní školu, poté opouští domov a živí se jako přístavní dělník a učí se v galanterním obchodu – v roce 1914, po vypuknutí bojů první světové války, pak Rodion Jakovlevič Malinovskij vstupuje jako dobrovolník do carské armády – po těžkém zranění, které utrpí ve východním Prusku je poté (po vyléčení) v roce 1915 zařazen do ruských jednotek, které mají bojovat po boku spojeneckých jednotek na západní frontě – v roce 1916 se R. J. Malinovskij ocitá ve Francii.
Po bojích na západní frontě pod velením francouzské armády (v těchto bojích je za své vojenské dovednosti Malinovskij vyznamenán třemi francouzskými Válečnými kříži) vstupuje R. J. Malinovskij v roce 1918 do francouzské cizinecké legie (je členem 1. marocké divize) – o rok později pak Malinovskij legii opouští a vrací se do (nyní již bolševického) Ruska, kde vstupuje do řad rodící se Rudé armády.
První polovina dvacátých let 20. století je obdobím Malinovského postupného postupu v hierarchii Rudé armády – v roce 1923 je jmenován velitelem praporu a po vstupu do komunistické strany (1926) je pak poslán na studia na Vojenskou akademii F. M. Frunzeho v Moskvě.
Po jejím absolvování je Rodion Jakovlevič Malinovskij jmenován náčelníkem štábu 67. jezdeckého pluku a tento post se pak stává odrazovým můstkem jeho další kariéry – během příštím šesti let vystřídá Malinovskij několik významných postů ve štábech vojenských okruhů, v roce 1935 je pak jmenován plukovníkem a náčelníkem štábu 3. jezdeckého sboru.
V roce 1936 je pak Malinovskij vyslán jako sovětský vojenský poradce do Španělska, kde se účastní bojů španělské občanské války na straně republikánské vlády, bojující s frankistickými (viz Franco y Bahamonde, Francisco ) povstalci – ve Španělsku Malinovskij působí až do roku 1938, kdy se vrací zpět do Sovětského svazu (pobyt ve Španělsku přitom umožní Malinovskému vyhnout se mocenským čistkách, které v letech 1937-38 rozpoutal v ruském důstojnictvu J. V. Stalin {viz Stalin, Josif Vissarionovič}).
Po opětovném krátkém působení ve štábních funkcích je v roce 1939 Rodion Jakovlevič Malinovskij jmenován profesorem na Frunzeho vojenské akademii a v roce 1940 je povýšen do hodnosti generálmajora.
V roce 1941 se Malinovskij vrací do aktivní služby, když je jmenován nejprve velitelem 48. střeleckého sboru a krátce nato (už po útoku hitlerovského {viz Hitler, Adolf} Německa na Sovětský svaz) velitelem 6. armády, v jejímž čele na přelomu let 1941-42 bojuje s německými vojsky v oblasti Dněpropetrovska – za své zásluhy v boji je Malinovskij v listopadu roku 1941 povýšen na generálporučíka.
Na Štědrý den roku 1941 se pak Rodion Malinovskij stává velitelem Jižního frontu, nicméně na tomto postu zažije největší neúspěch své vojenské kariéry – v první polovině roku 1942 je Jižní front téměř rozprášen útočícími německými armádami (Malinovskij ztratí 200 tisíc mužů), jeho zbytky jsou donuceny k ústupu.
Rodion Jakovlevič Malinovskij ale i přes tento neúspěch zůstává ve vrcholné velitelské funkci – v červenci roku 1942 je jmenován zástupcem velitele Severokavkazského frontu, o měsíc později se pak stává velitelem 66. armády – v jejím čele se pak Malinovskij účastní bojů s německou 6. armádou F. Pauluse (viz Paulus, Friedrich) u Stalingradu.
V listopadu roku 1942 je Malinovskij jmenován velitelem 2. gardové armády, s níž se účastní posledních bojů u Stalingradu (zabrání mimo jiné poslednímu německému pokusu o prolomení německého obklíčení ve stalingradském kotli, v únoru roku 1943 je pak Malinovskij jmenován velitelem Jižního frontu a krátce nato Jihozápadního frontu, v dubnu roku 1943 pak získává hodnost armádního generála.
Poté, co je v říjnu roku 1943 Jihozápadní front přeměněn na 3. ukrajinský front, stává se Malinovskij jeho velitelem – pod jeho velením front dobude větší část území Ukrajiny, v dubnu roku 1944 pak Malinovskij se svojí armádou obsazuje své rodné město Oděsu.
V květnu roku 1944 je Rodion Malinovskij jmenován velitelem 2. ukrajinského frontu, jehož vojska pak operují v Karpatech a v Maďarsku, kde narážejí na tuhý odpor německých a maďarských jednotek – teprve na začátku roku 1945 je tento odpor zlomen a Malinovského vojska (Rodion Jakovlevič Malinovskij je v této době již maršálem Sovětského svazu, jmenován je v září roku 1944) obsazují Budapešť a krátce nato i Vídeň.
Poté se Malinovskj se svojí armádou (která je kvůli vysokým ztrátám na životech doplňována trestanci z ruských káznic a která na Moravě své trestanecké jádro rozhodně nezapře) obrací na sever – jeho cílem je Praha, nicméně německý odpor na jižní Moravě jej zdrží natolik, že československé hlavní město obsazují jako první jednotky maršála I. S. Koněva (viz Koněv, Ivan Stěpanovič).
Po skončení druhé světové války v Evropě se Rodion Jakovlevič Malinovskij přesouvá na ruský Dálný východ, kde se účastní jako velitel Zabajkalského frontu bojů s japonskými jednotkami v Mandžusku – po skončení bojů Malinovskij na Dálném východě působí dlouhá léta v těch nejvyšších velitelských funkcích.
V březnu roku 1956 sovětský ministr obrany G. K. Žukov (viz Žukov, Georgij Konstantinovič) jmenuje maršála Malinovského svým prvním náměstkem a zároveň vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk, v roce 1957 se pak sám R. J. Malinovskij stává sovětským ministrem obrany.
Maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij umírá 31. března roku 1967 v Moskvě.